POVÍDKYODKAT

Asi jste si toho všimli že ? Blíží se konec roku a já začínám mít plno práce s uklízením a pečením. Moc toho tady nepřibude, i když se budu snažit něco dát. Mám v hlavě jednorázovku pokud se mi jí podaří napsat na papír dostanete ji k vánocům, ale moc si tím nejsem jistá. Čeká mě toho opravdu ještě hodně a to nemluvím o nákupech. Nezlobte se na mě za menší neaktivitu na blogu SB, už stejně neudržuji a všimla jsem si, že i vy čtenáři sem chodíte ve velice nízkém počtu (5-10 lidiček ). Třeba to tu jednou zavřu, ale ještě nenadešel ten správný čas takže pokračujem :D Doufám, že mezi svátky si pak uděláte čas a mrknete ke mě :) Třeba mě nakopete ke psaní, které stále odkládám. Citím se tak nesva a vyčerpaná, že jen poslouchám nebo koukam na serialy. Snad je to jen zimní únava ze začínajícího kolotoče prostě nevím čím to je. Třeba je to tím, že je mamka tak nemocná a už se neuzdraví je to moc stresující a ubíjející, ale dost o mě čekáte na dílek. Takže otevřít a číst : . "Svitek se obj...

Mám moc práce takže v rychlosti házím aspoň básničku. Přežili jsme misi se Zabuzou zlověstným, chytili kočku se zdrháním pověstným, to byli naše úkoly společného rivalství, které změnilo se v nekonečné přátelství. To je to co mě nad vodou drží, vzpomínky na dobu co v dáli mizí, znamená to projít bolestivou krizí, bez lišky by mi to bylo cizí. Tohle všechno držím v srdci mém, už jako malý jsem to těžké měl, bez přátelství, už jsem skoro zapoměl, na slova co si sám tenkrát dělat chtěl.

Další dílek je tu :) Kei prozkoumáva Aki :D Copak se s ním asi stalo :D Přešel jsem blíž k oknu a trochu víc rozdělal žaluzie, abych měl lepší výhled. Moje nová sousedka ležela natažená na posteli a moje oči prozkoumávaly neznámí terén. Pěkně zaoblená postava na správných místech, toho už jsem si stihnul všimnou odpoledne, když se kolem mě musela protáhnout, aby nesletěla ze žebříku. Dlouhé vlasy do půli zad medové barvy dodávaly její tváří rozpustilost a hravost. Jako malé dítě pomyslel jsem si a dál zkoumal její znachovělé tvářičky a světlé rtíky. Další co mě upoutalo byli oči, ještě teď nevím jakou přesně měli barvu venku na slunci, ale klidně bych se vsadil, že modrou jako tůně, v kterých bych se mohl snadno utopit. Škoda, že je má zavřený, už když jsem to řekl tak sem si skoro nafackoval, protože se fakt začala probouzet. Zatřepala víčky a řasy se zachvěly, pomalu otevřela oči. Zahleděla se přímo do mého okna naproti jejich domu a chvíli se ani nehnula, jako by tušila, že tam někd...

Kdo se těšil ? Žádná sláva to zatím neni :) Já se k tomu počítači prostě musím dostat stůj co stůj. Otevřela jsem okno a pomalu a hlavně potichu lezla ven. Pogratulovala jsem si k takovému skvělému nápadu a chytla se okapové trubky, která vedla hned vedle okna. To by šlo zaradovala jsem se a slezla o kousíček níž. Okap nebyl zrovna nejnovější a začal se lámat. A to sem se chtěla do auta proplížit neslyšně, tohle musí byt slyšet až v druhé ulici. Okap zapištěl a zavrzal jak při posledním tažení. Zatraceně a co mám jako teď dělat, ten okap nevydrží věčně, už bych si mohla zapamatovat, že některý věci pode mnou rupnou. Naposledy to byla suchá větev, když sem honila dědu po stromech na svůj věk je to skvělý stařík. No tak zpátky k tomu okapu dlouho už se neudržím. Přemejšlej, mysli, přece nespadnu. "Co to tam vyvádíš, počkej přinesu žebřík." Křikl na mě nějaký kluk od sousedu. Měl pokoj přímo naproti mému a teď na mě koukal z okna. Kdo to vlastně je? Příjde mi nějaký povědomí, al...

Zas jednou pár blábolů ode mě. Nikdo to stejně číst nebude, občas mě to na srdci zazebe. Třeba sem zas hodím přístě povídku nikdo mě nehoní :) Nějaký koment by se šikl .) S půlnocí se můj čas naplní, prázdný spánek, sen o tobě zaplní, než se tě stačím dotknout, je tu svítání, dál věřit je už jenom plýtvání. Moje srdce tě pořád někde vidí, ale rozum říká, že už se jenom šidí, na světě je přece, tolik jiných lidí, zapomeň a dej si s nima ostré pití. Nechci tě znát, snažím se tě vymazat, můj úsměv od té doby bude jenom zamrzat. Tvoje oči mě vždycky očáří, něco ve mně se pohne a rozzáří, jak odolat, něčemu co můj život prozáří, vždycky mě pak zamrazí. Takhle nedá se žít, je to jen sen co si k ránu zmizí, od té doby chováme se jako cizí, asi si vážně neměl srdce ryzí, vzpomínka na tebe v dálce už mizí. Nechci tě znát, nechci se ptát, proč nedáváš mi stále spát.

To jste se zase vyznamenali. Se tu snažím napsat aspoň něco, co se dá číst a jedinej jeden člověk dal vědět co chce, aby vyšlo příště. Takže plním přání Aki-chan a přidávám chytráky. Příště tak hodná asi nebudu :D Název je: Stěhování nebo počítáč...já ho chci :D Cesta do Listové proběhla v naprosté nudě a tichu, Akina aspoň zapnula rádio, ale ani to jí nebylo dopřáno. "Vypni to! Nemůžu se pak soustředit na řízení!" Okřikla mě máma a snažila se udržet volant pevně v rukou. Jsem si nudou okusovala nehty a civěla z okénka, aby trochu cesta utekla. Aspoň, že se měnila krajina při rychlé jízdě. Minuly jsme ceduli s nápisem Listová dvacet pět kilometrů, ale mezitím se mi podařilo usnout na sedadle a probudilo mě, až prudké zabrždění před novým domkem. Protřela jsem si oči a rozkoukala se kolem. Na první pohled se mi tady zalíbilo a když sem se porozhlédla, že máme i kousek zahrady a pár ovocných stromů, rozutekla jsem se a proběhla, až na konec našeho pozemku. "Krása a jaký má...

Název: Třetí svitek otevřen !!! Kishi stále váha jestli je on ten pravý, aby chránil svět. Kakashi věří, že najde správnou cestu a příjme svůj úděl. Stát se někým tak silným se neobejde bez potíží. Ještě je čas všechno si rozmyslet. Co, když si Kishi opravdu nevěří.... Máme tu další pokráčko svitků. Snad jste se těšili .D Ono není na co :D Čtěte dole... Kishi si vzpoměl, že Kakashi říkal, aby si s ostatními svitky pospíšil a tak nahmatal v batohu svitek s číslem tři. Nevypadal nijak okázale, ale bál se do něj podívat. Změnil se to ano a taky získal sílu, kterou doteď neměl. Jeho méněcennost opět vyplavala na povrch. Začal uvažovat, že pár minut navíc, už to stejně nezachrání. Běžel se rychle převléct, protože usnul v poloroztrhaném oblečení komplet zasraný z cvičiště. Krátká sprcha mu připadá tak blahodárná na rozbolavělé tělo. Byl to elixír na ztuhlé svaly a modřiny, které utržil při tvrdém tréninku. Netrvalo to moc dlouho a s plným tácem jídla si sedl do postele. Musel nabrat sílu, p...

Právě začínáme. To je zas začátek článku jak víno :D Dneska jsem první dil poupravila doškrtala ty nejhorší chybky. Nom dá se to docela i číst což se divím. :D Školní tašku jsem hodila v pokoji do kouta a radovala se, že to byl poslední den v téhle pakárně, v který se už opravdu nedalo vydržet. Hupla jsem na postel a na kolena si dala noťák a hned zmáčkla tlačítko pro zapnutí, chvíli jsem počkala než plně naběhne a přihlásila se na skype. Na liště vyskočili dvě jména co byli zrovna online. Připojila jsem se do místnosti, kde už obě zmiňované čekali jen na mě. Hinata: Ahoj :) Sakura: No konečně už jsme si mysleli, že dneska zůstaneš offline. Akina: Ale už jsem tady, jen jsem se zdržela ve škole. Sakura: Ani nemluv, sem byla dneska zkoušená!! Hinata: Hi Hi :D Akina: Čemu se směješ Hin? Hinata: Já vím jak dopadla :) Sakura: Počkej s tebou si to vyřídím zítra. Akina: Tak jí nech a co jsi dostala ? Sakura: To nejhorší co se dalo! Akina: To máš s toho, že pořád vejráš po třídě a pokukuješ po...

Pár slov na začátek plusnová povídka :) Jsem ráda, že sem stále aspoň pár lidí chodí. Moc děkuji Wek a Aki-chan za komenty, vždycky mě trochu zvednou náladu bohužel já už moc na běhání k sb nejsem. Kdysi se na mě totiž všichni vybodli. Taky dík Pariah :) Teď přejdu k nové povídce, kterou budu občas přidávat podle nálady a ohlasu komentářů. Někdy nepřidám nic mno :D Ještě nevím celkový průběh této nové povídky. Celý článek dole ťuk :) Její název : Škola pro chytráky. Doufám, že se mi povede trochu oživit humor jak se budou díly psát to se ještě uvidí. Kdybych to měla popsat jde o jednu holku, která se přistěhuje do Listové vesnice se svojí mámou. Její kamarádky Sakura a Hináta budou šťastné, že chodí konečně do stejné školy. Všechny tři potká láska sem tam trochu praštěná a nebo zamotaná, ale bude se něco dít. Jak novou studentku přivítá předseda všech tříd a zároveň její soused, který jí od začátku po příjezdu do vesnice špehuje? Jak se s tím naše hrdinka vyrovná, když zjistí, že on je...

Jsem tu zas :D Doufám, že jste se těšili jako já. Jsem trochu odpočatá dovča byla fajn jak jinak. Sepsala jsem pro vás pár řádků, ale ty přidám jindy jsem hold lenoch a do psaní se mi moc nechce. Dneska teda jen básnička snad jí porozumíte a trochu se zamyslíte. Moje kecaní asi moc rádi nemáte :D Tak to sem hodím :D Název Vzpomínka : Život se mění každou minutou, pak se stává uličkou zapomenutou, pocity co jednou vyhasnou, už se nevrátí, zahalí se temnotou. Spí hluboko pod závorou zamčenou, nikdo neví jakou je to příčinou, jakou mám hledat ingredienci léčivou, jakou hledat mám, když chci jen zapomenout. Klíč ve svých zákoutích nenacházím, i když se ve vzpomínkách procházím, ten správný dávno odvál čas, možná vzpomenu si, až zešediví mi vlas. Střídá se minuta s hodinou, ale nenacházím vzpomínku toulavou, asi bude lepší nechat jí dál zamčenou, nikdo neví co bylo příčinou. Jen zapomenout na vzpomínku a pocity, co se zrcadlí na dně temnoty, je to jako šáhnout na zakázané dobroty, budu dál ...

Co se to k čertu děje. Já ty svitky neměl nikdy najít. Cítil jsem, že se ke mně něco přibližuje a pak se to stalo. Moje srdce tlouklo hrozně rychle a tělo se otřásalo velkým šokem. Nemohl jsem popadnout dech. Byla to opravdu skutečnost? Musel jsem se štípnout do tváře, abych se vůbec vzpamatoval, když se ozvalo. "Nazdárek. Koukám, že si pořád nerozhodný." Konečně jsem nabral dech a zeptal se. " Co co tady.." Ani mě nenechal domluvit. "To už by ti mohlo dojít nemyslíš?" Posadil se do židle naproti mně. " Jsem Hatake Kakashi. Teda, abych to vysvětlil klon, který v pečetící technice vydrží i stovky let." Na sucho jsem polkl. Nedokázal jsem si představit, že bych byl napěchovanej v nějakým papíru dva dny natož x let. Podíval jsem se na něj. Vypadal trochu potrhle, ale to se mohlo čekat, když tam byl tak dlouho. Trochu mi to pomohlo uvolnit ztuhlé svaly a dokonce jsem se pousmál. Nebyl to sen pomyslel jsem si a dál hleděl na divně oblečeného ninju neb...

Jak mám věřit tomu co se právě děje. Je to teprve chvíle co jsem se dozvěděl o nějakém mém poslání. Úplně bych to nezavrhoval, ale pochybnosti mě nutí nedávat do toho všechno. Je to tak neskutečný, až by se to mohlo proměnit v mojí budoucnost? Moje mysl byla zatěžkána obrovským kamenem, s kterým nešlo hnout. Musel jsem jít ven, abych se provětral a utřídil si co mám dělat. Ani jsem si nevšiml, že jdu přímo do parku na své oblíbené místo. Nikdo tady o tom neví, jen já a Jink. Bylo to takové naše tajemství už od školky, kdy jsme sem zabloudili. Vždycky se mi tady ulevilo. Vzal jsem do rukou kamínek. Pohazování z ruky do ruky a přešlapování sem a tam mi pomáhalo vždycky, ale dnes to bylo zvláštní. Moje hlava byla tak plná a nepřicházela úleva. "Tohle nebude jednoduchý." Začal jsem si povídat sám pro sebe, co už jsem dávno věděl. Nemělo to cenu pomalu jsem se otočil a vracel se domů, kde na mě čekal svitek, který jsem prostě nemohl jen tak otevřít. Co bych měl udělat, abych poroz...

Další z mé práce trochu na rychlo sepsane, ale není nejhorší. Jak jsem psala na fb nemám inspiraci a chut psát dál, ale pořád se snažím. :) Snad to oceníte :) Stále tě vidím, vedle sebe stát, když na to pomyslím, přestávám se bát. Stále tě slyším, že mě budeš milovat, místo toho, musíme proti sobě bojovat. Stále tě cítím, tu lásku co mě bude hřát, kde jsou ta slova, že budeme se brát. Stále tě mám rád, teď se musíme o život prát, místo toho, chtěl bych se s tebou jen smát. Stále tě proklínám, protože umíš jenom brát, přitom jsem ti chtěl, svoje srdce darem dát. Stále mě drží vzpomínky, byl to sen co neměl se nám zdát, v tuhle chvíli, tě mám stejně rád. Stále tě vidím v kaluži krve stát, odcházíš nechtěla ses citu vzdát. Stále tě cítím, andělská křídla budou za mnou vát. Vítr odnáší sebou cit milovat.

Noooo jak jsem slíbila další díl právě teď v přímém přenosu, ale kuš tady nejsme v rádiu :D Tak mazejte číst a komentit nebo příští díl bude za hodně dlouho :D Vířivý zvuk mi rezonoval v uších. Pohltila mě tma, kde nebylo úniku ani klidu. Bylo to zvláštní jak přicházely nové a nepoznané vzpomínky a zabíraly místo v mém životě. Tolik se toho stihlo změnit za ty roky mojí nevědomosti. Pomalu jsem začal chápat jak to celé do sebe zapadá. Můj život se od tohoto okamžiku celý mění a převrací naruby. Co bylo kdysi zapomenuto stávalo se mou součástí. To byla má minulost, teď přichází budoucnost, která otevře nové možnosti. Bylo to neskutečné, až do posledního střípku z dávné doby, kdy jsem byl kdysi ninjou jedné vesnice. Tohle se vážně děje nemůže to být jen sen. Pootevřel jsem oči a zaměřil se na poslední slova ve svitku. Dneškem se vrací tvá minulost, ale už nenapsal, že se z toho skoro zbláznil. Promnul jsem si spánky, které bolely jako bych do nich mlátil učebnicí. Potřeboval jsem si odpo...

Další moje hrozná báseň dlouho jsem neskládala,že? Taky to nestojí za to :D Do pátečního večera bych snad mohla sepsat další díl svitků, takže se určitě přijďte podívat :) Nauč se nejdřív všechno milovat, pak už nebude těžké s citem čarovat, otevři srdce, začni láskou malovat, nesmíš zůstat na jednom místě stát. Musíš vykouzlit pohádku čarovnou, ani nevíš jakou máš moc nade mnou, odhoď stranou pavučinu průsvitnou, v očích se ti slzy zalesknou. První na zem skapává, následuje lesklá záplava, slzná cesta pavučinu stranou smetává, na oblaku z kouzel se volně létává, pak na mě sedá velká únava. Bez kouzel a pavučin, slétnu na zem za zločin. Tam kde láska ještě zůstává, kouzlo dvojnásobnou sílu má. konec :D

Jsem tu :D Utahana, ale přežila ještě nás čeká jedno malování příští týden hmm asi pojdu :D Tady máte díl :D Jak jak mohl vědět moje jméno? Přece by to nemohla být náhoda, aby se takhle blbě jmenovalo víc lidí. Kishi je starodávné jméno, které vybrala moje babička. Nedala si to vymluvit, že prý kdysi patřilo jednomu předkovi. Ne to nemůže bejt jen náhoda tohle je něco zvláštního. Sklonil jsem hlavu a ponořil se do dalšího odstavce svitku. Moje zvědavost byla silnější, než obava co sem vlastně zač a proč je moje jméno napsáno na pergamenu mezi neskutečným příběhem jednoho ninji. Svitek: Už si to pochopil? Asi bych to měl pořádně vysvětlit, protože nevím v jaké budoucnosti si svitky našel. V době, kdy jsem dostal příkaz sepsat tento odkaz byl zabit jeden ninja. Nebudeš ho asi znát, ale jmenoval se jako ty. Kishi se obětoval, aby zachránil mě. Jako jeho příbuzný za to nesu zodpovědnost. Tenkrát sem měl padnout já a ne on. Jeho schopnosti předčily všechna očekáváni a stal se ochráncem tajn...

Trochu to trvalo dvě a půl hodiny v kuse :D Tenhle díl je o dost delší, protože je poslední. Sem si dala zmrzlinu za odměnu, ale nevím jestli jsem si ji zasloužila :D Užijte si poslední dílek :) Manu se zjevil v myšlenkách Lisi a snaží se zachránit Xanua. Podaří se mu ho vrátit zpět do těla nebo to bylo marné? Každý přináší nějakou oběť, aby zachránil druhé, ale co bude s Lisou? Povedlo se jim to nebo bude její život ztracen? Docela mě tato povídka bavila snad vydržíte číst až do konce. Xanu se pouštěl stále hlouběji, už nevnímal nic co by ho mohlo vrátit nebo vzpamatovat, když se vedle něj zhmotnil Manu a nutil ho opustit Lisino vědomí. Lisa se pomalu uvolňovala z navodilého transu Manuovi techniky, ale stejně se neprobrala. Nezbýval téměř žádný čas. Všechno mohlo být v jedné vteřině ztraceno stejně jako zachráněno. Manua opouštěla síla a on sám se propadl do říše snů. Nevěděl o ničem jen cítil, že dorazil tým mediků. Potom nebylo nic jen tma a ticho. "Manu seš v pořádků?" P...

Vůbec nemám náladu na skládání čí psaní. Bílé pírko přistane mi v nastavené dlani, čekám na tu chvíli, kdy mě zase někdo zraní, vítr přivál s pírkem věčné spaní, za okny může klidně bouře znít. Nechte mě na věky snít, tak dlouho než skála pukne, než se srdce rozdvojí, pak už stačí jen posbírat okolní kamení. Moře od břehů ho odnáší, něco nového na oplátku přináší. Stačí jen chvíli počkat na to krásné svítání, a slzy se promění v krásné snívání, vítr odvál zbytky zívání, nadešel čas probrat se z dřímání.

Lisa a Xanu se ještě neprobrali co se vůbec odehrálo v době, kdy Manu vyčerpal všechnu svou sílu? Jak to vlastně skončí? Manu si není jistý jestli se proberou. Zbytek týmu bedlivě střeží Lisino lůžko. Tajemná vesnice čeká na přečtení. Tato povídka, už se blíží ke svému konci doufám, že se bude líbit, až do samého konce nad kterým se ještě rozhoduji. Hned pak se pustím do nové povídky něco k ní už mám :D "No tak prober se tohle nám nemůžeš dělat." Mayu držela Lisinu ruku a stále na ní mluvila. Nepřestávala, i když si nebyla jistá jestli jí slyší. "Mayu myslím, že je to zbytečný, buď se probere nebo ne." Shrnula Suri fakta a posadila se na jednu z vrzajících židlí. "Jak můžeš bejt tak bezcitná!" Zařvala na ní a pozornost věnovala jen Lise a její pobledlé tváři. Někdo na mě volal uvědomovala si Lisa a ztěžka se pokoušela nadechnout. Bylo to jako se snažit sundat z prsou těžké balvany, ale vzduch se do plic skoro nedostal. Já to dlouho nevydržím pomyslela si a...

Především chci poděkovat křoviskovi za obrázek čičiny docela se mu povedla a ja si ji sem dam :) Dnešní báseň tvořili slova zlá nálada a rádce :) snad se bude líbit :) Zlá nálada, tu mám jen kvůli tobě nesmím propadnout nekonečné zlobě, ten problém měl bych nejdřív hledat v sobě, aspoň bych se necítil tak blbě. Kdo se stane mým rádcem v téhle zlé době, váhá citů se na opačnou stranu převáží, chtěl bych najít odpověď v tobě, někdo se do mě stále naváží. Komu na tomhle světě překáží, moje hvězda co občas bliká a možná zazáří, váha citu se na opačnou stranu převáží, kdo na mě to špatné zase nahází. Zlá nálada se pomalu vytrácí, usměv na rty se navrací, už vím, že okolo jsou sami pitomci. snad se líbila a dole najdete obrázek te ciciny :)

V minulém díle se Xanu ponořil, až na samí okraj Lisina myšlení a ztrácí nad sebou vládu. Jeho duch putuje po tmavých zákoutí a hledá zlo, které ji sužuje již několik let. Manu hlídá, aby se v pořádku vrátil do svého těla, ale nic není jak se zdá a proto neváhá. Starý rituál vyvolán…. Moje ruce se spojily do slzy a tvořily květy rudých máku, které pálily jako rozžhavené uhlíky a rozdíraly mi kůži. Byl to jeden z pradávných obětních rituálu, který nepohlcoval žádnou čakru, ale vyžadoval krevní daň za použití přenosu duše. Manu se nadechl a zkroutil pravou ruku tak, aby se mezi květy na rukou utvořila řada. Bylo namáhavé soustředit se a vyčkávat na aktivaci věčného spánku. Tak jako se zjevovali andělé nebo démoni při posledním snu umírajícím. Mohl jsem vniknout do tohoto drahocenného času a na poslední chvíli vyrvat duši a vrátit jí do těla. Moje energie se shlukovala okolo cesty z vlčích máku a já se mohl aspoň kouskem duše vrhnout do jejich podvědomí. Připravený svitek jsem potřísnil k...

Naposled nám Lisa vykřikla, i když ji manu držel ve spánkové technice. Xanu se mezitím probíra v jejich myšlenách a snaží se najít toho, kdo jí způsobuje takovou bolest, až skoro zemřela. Operace se prodlužuje. Před operačním sálem v Tajemné vesnici čeká zbytek jejího týmu. Ibiki si začíná dělat starosti, už to trvá moc dlouho. Mayu a Suri se snaží uklidnit, ale moc se bojí o svou kamarádku. Co se bude dít dál s Lisou? Přežije nebo se jí temnota stane osudnou? Xanu překračuje svůj limit.... Nová kapitola dole :) Tak kde seš nemůžeš se schovávat do nekonečna. Pátral Xanu v těch zákoutích, kam by se jindy neodvážil. Dřív by ho to ani nenapadlo, ale od odchodu z vesnice mu bylo jedno co se s ním stane. Zašátral ještě hlouběji a sám nad sebou ztrácel kontrolu. Bylo to nebezpečné opouštět své tělo a proplouvat jiným vědomím. Pokud by se odpoutal ještě trochu, už by se taky nemusel vrátit myslí do svého těla. Manu udržoval Lisu ve stavu tvrdého spánku, ale stejně vykřikla, když se Xanu pusti...

STÍN Měsíc stoupá k hvězdám výš a výš, zatím co ty v posteli tvrdě spíš, už nikdy mě nespatříš prostě neuvidíš, protože mi tu zradu neodpustíš. Hledám na to slova zapomenutá, která odpouští, místo toho mě z okovů moci propouští, dnem i noci hledám otazníky na poušti, moje vina se pomaloučku rozpouští. Spoušť zbraně mě do pekel provází, teprve teď mi tvoje slova dochází, v nebi se beze mě prochází, zatím co neví odkud vlastně pochází. Na cestě osudu se setkáme, protože se i po smrti hledáme.

Tajemná vesnice 21.díl Podíval se Lise do očí, které zračily prožívanou bolest a utrpení. Navenek se zdála být v pořádku a tak usoudil, že problém bude ukryt někde hluboko v ní. Pohotově zmáčknul body na rukou, které jí odblokovaly bolest a snížily třes těla. Byla na pokraji zhroucení, ale stále byla sužována. Xanu se opatrně dotkl jejího čela. Nechtěl, aby tím tlakem zhoršil její stav, už takhle se divil tomu co vydržela. Křeče trochu povolily a nechaly Lisu volněji dýchat. Tělo se zklidnilo a dopřávalo Lise trochu oddechu. Nechtěla prožívat stále dokola něco tak strašného. Tyhle stavy jí způsobovaly pocit strachu a úzkosti nikdy nevěděla, kdy se vrátí tento stav znovu. Dnes to bylo ještě horší než kdy předtím. Nemohla se ani pohnout a její vláda nad tělem každou minutou slábla. Síla se ztrácela společně s pevným krokem. Tohle vypadalo na poslední den, který stráví s týmem. Ani si nevšimla, že se nad ní sklání někdo jiný. Xanu nedbal na pohledy ostatních a rychle pátral v zábranách ml...

Tentokrát vkládám trochu smutnou báseň to už bude moje prokletí :D No co mě se to hrne na papír samo a docela se mi to i líbí mám ráda smutnější tvorbu a veselé mi nejdou :) Snad se bude líbit dala jsem si na ní docela záležet, aby nebyla jen tak nijaká :) Moje slza stéká mi po tvářích, čekám na tebe, kdy mi v očích zazáříš, ale ty se znovu vytrácíš. Necháš mě samotnou v našem údolí, myslíš si, že mě tvoje rána přebolí, pleteš se, ta se nikdy nezahojí, dřív se mi srdce napůl rozdvojí. Jsi zloděj, půlka srdce jde za tebou, co dělat, abych byla zase sama sebou, jak je mám k sobě přikovat, jedině city k tobě někam zakopat. Nemám na výběr, už nevím co to láska je, vyplakala jsem potok, jenom pro tebe, moje srdce se v jedno spojuje, hned jak uvidělo přicházet tebe.

Tři mladé kunoichi z toho jedna byla bledá a nevypadá, že by jí bylo nějak dobře. Její zrzavé vlasy vlály, i když se nehnul ani lísteček. Divná holka usoudil a zaměřil se na vílu. Aspoň mu tak připadala. Její nabělalé vlasy a skoro bílá pleť tvořily bájné vílí stvoření, které na sebe poutalo, až příliš pozornosti a vyvolávalo pocit štěstí i on měl nutkání prohlédnout si jí blíž, ale na to nebyl správný okamžik. Poslední stála v zorném poli trochu stranou jako by chystala něco co ještě nikdo neviděl, ale nedalo se to odhadnout. Hlavní pro Xanua bylo získat, to pro co přišel ostatní nebyli překážkou. "Starče kde je svitek ?" Podíval jsem se na něj zpříma nemělo cenu se snažit nějak kličkovat, protože on jediný věděl co jsem zač. Ostatní už dávno zapoměli kým kdysi byl a jak lpěl na své vesnici. Dnes to pro něj byla spíš překážka. "Nebudu tě nijak přemlouvat to by bylo zbytečné. Pořád jsi součástí naší vesnice a já věřím, že se jednoho dne přidáš zase k nám." Po těchto...

Hmm budu muset popřemýšlet, už je to dávno co jsem byla maličká. Co by jste rádi věděli, že v té době mi bylo fajn nevědomost je tak krásná prostě jsi hrát a nic neřešit. Znáte ten pocit, kdy si připadáte tak v klidu a chráněni. Tohle už dávno pominulo a zbyli jen vzpomínky. Pamatuju si, že jsem měla v posteli samé plyšáky ani jsem si neměla kam lehnout :D Dětství bylo jako sen, ale později přišla realita v podobě školy. Taky se vám tam nechtělo, že jo :D Postupem času jsem se naučila, že je lepší zapomínat co bylo dřív. Když mi bylo pět točil se okolo mě celý malý svět, ráda bych se občas vrátila zpět.

Trvalo mi to převelice dlouho dokončit poslední díl. Víte ten se vždy píše nejhůře, proto sem se neměla k tomu tuto povídku ukončit, ale ta chvíle dneškem nastala. Kdo z vás rád četl Domov a Domov II., tak jsem ráda, ale tímto se s ní loučím. Byla to má první povídka, která se zvrtla v pokračování příběhu z nemocničního prostředí a taky z dětského domova. Doufám, že některé čtenáře poslední dílem aspoň trochu nadchnu je totiž jednou tak dlouhý než obvykle .D l Po tomhle pokračuju dál v psaní, i když mi to v poslední době dost trvá můžete se těšit na další díl Tajemné vesnice, kterou začnu co nejdřív dopisovat :) To je prozatím ode mě vše přeju pěkné čtení tohoto zajímavého závěru (NUDA JAKO VŽDY :D) povídka dole :) "Naše pomsta bude vykonána skrze vás." Promluvil duch a pozoroval oba návštěvníky. Poslední koho vídal byli hlídači zakopávající další nehybná těla. "Vy dva jste to co jsme hledali. Konečně se dočkáme vysněnému klidu. Správný čas pomsty nadchází povstaňte....

Ahojte takže konečně se dostávám k tomu, abych sem něco hodila. Koukala jsem, že mimo Wek mi nikdo nepsal to je ostuda čekala jsem aspoň nějaký dotaz do hry. No nic dávám sem jednu báseň co mě napadla na výletě snad jí trochu pochopíte. Trochu napovím, i když někoho proklínáte nechcete být sami a proto zrovna tohle. Je to takové nepřehledné řekla bych, že to ani moc nedává dohromady sled událostí trochu popřemýšlejte. Později přidám i obrázek jednoho květu, který jsem nakreslila. ťuk :) Prasklina Tento sen se mi často zdá, o smutné skále co uprostřed lucernu má, trochu světla dovnitř dá, však je to jako když slunce zapadá. Uvnitř skály je malá prasklina, ta tam den po dni vzduch dodává, smutek pro skálu tím pak končívá, protože tam začala růst malá rostlina. Rostla víc a víc, až dostala se pryč, uviděla svět, co okouzlil jí hned, ale její čas se naplnil právě teď, byl to pro ní rychlí sled. Zrovna, když v tuhle dobu zaniká, na opuštěnou skálu uvízla jí vzpomínka, když poslední květ jí ...

Přeju všem pěkné Velikonoce. Jak čtenářům tak hráčům z Shakes a Fidget :) Vrba Naruto chtěl zkusit uplést pomlázku, jenže k tomu měl jen pár ozdobných provázků a v kapse mu cinkalo asi pět drobásků, jak na pomlázku poradil mu, až jeden z Kyubiho ocásků. Šel k vrbě co má ohebné proutí, z kterého dá se plést, Sasuke ho sledoval, prostě za ním musel lézt, Naruto to chtěl však zkusit na vlastní pěst, musel ho nějak oklikou z cesty svést. Když se Narutovi povedlo Sasukeho zmást, myslel si, že bude sám proutí krást, čekala tam na něj jen holá vrba, tohle byla jistě past. Se smutným výrazem domů se Naruto vracel, nepočítal s tím, že Sasuke celou vrbu skácel, na nikoho se cestou ani neotáčel, jen si všim, že kolem něj někdo profrčel. Před jeho domem bylo položeno proutí, z toho dala by se pomlázka zkouti, Sasuke se zas do jeho přízně nějak vkroutí, Pomlázka se jim však pod rukama hroutí. Hlavně nepřineste domů celou vrbu :D a ať se vám daří :D

"Já vím co se tam píše." Řekl potichu Sasuke. Naruto to zaslechl čistě náhodou, protože stál dost blízko na to, aby jeho citlivé uši zareagovaly. "Jak to můžeš vědět, když tam chybí skoro všechno." Dožadoval se odpovědi a podupával nohou. Sasuke se rozmýšlel jestli to má vůbec říct a divil se, že takové špitnutí slyšel. "A není to jedno?" Zkusil jeho zvědavost zmenšit, ale stal se pravý opak. "Koukej mi to říct!" Vyjel Na Sasukeho nazlobeně a dupnul nohou. Tohle mu dost napovědělo. Vždycky, když Naruto dupnul vydoloval z každého co chtěl jako umanuté dítě. Zvláštní na tom bylo, že to fakt fungovalo. Jeho modré oči byly tak zvědavé a dotíravé, nedalo se to vydržet. "No tak dobře jak to vlastně děláš. Ten kukuč je hrozně otravnej dokázal bys vymámit i rámen zadarmo." Uchychtl se, ale hned se zas tvářil vážně. " Píše se tam : Na tomto místě odpočívej navždy pod zemí." Naruto celý pobledl, když mu došlo kde to vlastně stojí. V tu ...