POVÍDKYODKAT

Pokračování jednorázovky je prodlouženo na tři díly, tenhle díl je ze začátku nuda no jako vždy a vše co pochází ode mě :D Ale pak se snad trochu zasmějete a na konci bacha na slzičku, ale není všem dnům konec tohle jsem napsala právě teď a příště bude pokračování :D Sem zvědavá co mě k tomuhle zase napadne :D Dílek štěstí tady ťuk na článek : "Kdo to sem k čertu leze?" Otočil se v posteli a čekal kdo se postaví do dveří. Byla to žena. Věděl to podle hlasu, ale kde se tady vzala ? Byl to divný den, který má ohlásit můj konec ve firmě. Moje oči nebyli vůbec přivyklé na světlo, které sem pronikalo z chodby. V pokoji byli zatažené závěsy, takže mě zář oslepovala. Nevím kdo se to opovážil vejít dnes ke mně domů, ale rozhodně jí vyhodím z okna nebo vynesu v zubech! Moje nálada se stupňovala do nepříčetné zuřivosti. Ten má, ale temnou auru jako kdyby chtěl právě v tuhle chvíli někoho zabít. To ho tak naštval můj příchod? Nebo je to tím, že ví co je dnes za den. Odhodlaně a s přísný...

Trochu v pozdní hodinu házím vám báseň na hlavu. Dneska mi to moc nemyslí :D Ostatně jako vždycky. Snad se bude líbit je krapet delší než obyčejně ťuk pro zobrazení celého vytvoru :D Odlesky meče před posledním koncem :) Nevím proč mě napadlo zrovna tohle. Krev se smíchá s odvahou, je jedno jestli se mi vysmějou, smyčku okolo krku mi přitáhnou, na samé dno zoufalství mě zatáhnou. Krev se smíchá s kuráží, ať se přizná ten co uráží, krok ke mně udělat se odváží, v odlesku meče se odvaha odráží. Krev se smíchá s pocity, vletím do temné nicoty, kde se schovávají lepší principy, všechno musí mít sled určitý. Krev se smíchá s ocelí, rána už mě dávno nebolí, snesu kvůli tobě cokoli, až se mě bude bát celé okolí. Krev teče do tvých dlaní, nikdy se nestaneš mou paní, do posledních sil, tě můj meč chrání, ale byl to čin marný. Poslední kapka krve s odvahou zůstává, pocity k tobě ochránit má, s kuráži se můj čin odráží v odlesku meče, krev proudem po zemi teče. Tvoje dlaň mě opouští, moje sny se ...

Snažím se jak jen to jde :) ale koukám, že lidi sem přestávají chodit aspoň se nezbláznim :D moje aktivita už není to co dřív no :) není nálada něco psát, tady je dílek :D Dneska bude někomu asi horko :DDDDDDD V klidu sem se uvelebil na posteli a už se chystal každou chvíli zavřít oči, když jsem uslyšel ten povědomí hlas, který mě tak lákal. Vstal jsem a došel k otevřenému oknu a zadíval se na chodník před domem. Je to ona a rychle se schoval za záclonu, abych nebyl vidět, ale na tu vzdálenost se toho mco odposlouchávat nedalo jen pár útržků. "To …. brouci…. a kam…ani náhodou." Dořekla Aki a doma práskla dveřmi, až se otřásli. Ta má dramatické odchody fíha. "Omlouvám se….. , ale využijeme…. Děkuji….. tak večer." Víc jsem nezaslechl a jen viděl jak její mamka taky odešla. Za to ta moje zůstala stát venku a něco si drmolila, když mě zahlédla stát u okna zavolala. "Co ty tam tak vykukuješ radši mi pojď pomoct přenést květináče." No jo mamka a její kytky, sta...

Nevím kdy sem přidám druhý díl a nebo jestli nebudou tři :D Opět to nebude s aktivitou lehké předem se omlouvám. Pokusím se ji sepsat v podobném běhu událostí než se mi ztratila z pc :) "Pane vstávejte. Jak dlouho budu čekat!!" On snad ještě pořád spí jak ho mám vytáhnout z postele za chvíli je zasedání rady. "No tak vstaňte. Jste jak dítě." Nevím si s ním rady. Ach.. co budu dělat. "Pane Waite!! Žádám vás jako věrný sluha, aby jste se vyhrabal z postele nebo nebo…" Došla mi řeč a tak je to vždycky. Prostě mu nedokážu vynadat. "Same nech mě být dobře víš co se na mě chystá. Ta smůla snad nikdy neskončí nemá to cenu." Tímhle mě dostal. Nemohl jsem ho nijak povzbudit dobře jsem věděl, že na šéfa to nezabere. Vždycky se utápí ve vzpomínkách na svou lásku. I ta mu byla odepřena před drahnou dobou. Byl to pro něj bolestiví zlom a já mu nemohl pomoci. Alespoň bych ho měl podržet v téhle další těžké chvíli. "Pane jdu si zabalit!!" Prohlásil js...

To je doba, co mě napadlo napsat něco k tématu týdne :D Zrovna se mi zalíbilo, protože na něj moc odpovědí není. Lék na všechnu bolest může být dobrá nálada nebo smích, ale rozhodně to není utápění se v ní. Hodně dlouho trvá překonat cokoliv, jako je bolest a muka. Sama bych o tom mohla vyprávět své. Ani jeden člověk na světě, totiž bez bolesti nebyl. Ať už se jedná o citovou nebo nervovou či opravdu bolest jako takovou. Dá se o tom napsat jen jedno vydržet a nebát se smát to je jediný lék, který aspoň na mě trochu platí. Ona dobrá nálada se špatně schání, ale jakmile jí budete mít zkuste ten pocit vymazat. Nebudete se ho chtít vzdát s dobře naloženým dnem se dá docela i přejít bolest. Ne vždy to tak platí, protože každý je svůj a individuální. Najděte svůj způsob proti bolesti i vy a uvidíte, že to není tak strašidelné. Někdy mám strach ze všeho, ale v jedné hře se skvěle odreaguji a i psaní mě dodává větší pocit klidu. Občas ho v sobě musím najít a někdy se mineme, ale tolik blbýc...

Trochu se zase spožďuji jako pořád v poslední době. Určitě nový dil nikoho nenadchne moje zásoba dílků se pomalu stejčuje a mě se moc psat nechce :) Někdy není nálada a nebo se zkrátka nechce. Dneska si odstraním z blogu nábor na SB a necham si jen pár oblíbených odkazů kam občas chodím doufám, že to nikoho neurazi. Dobře víte, že už moc neobcházím :) Pokud mi zbude čas a trochu kapaliny v mozku přidám snad i nějakou radu do hry SF, ale ještě nevím :) Přeju pěkné čtení. To je demence tady si člověk nemůže ani na chvilku schrupnout. Kdo to byl? Musím ho najít a vlastnoručně zaškrtit. Nadával předseda tříd a štrachal se na nohy. Tak pěkně se mu spalo a sen, který se mu zdál o nové sousedce byl tak skutečný, že poslintal polštář a teď je vzhůru. Fakt slibuju, že si to vyřídím s každým kdo mě vzbudí! Popadnul klíče a pořádně za sebou třísknul dveřmi. Zrovna byla přestávka před poslední hodinou a jak všechny holky viděli předsedu na chodbě nalepily se na něj jak vosy na med. Než se stihnul ...

Anděl mě hlídá, i když se stmívá, třepotá křídly, stále se dívá, sen o strážcích často mívám, o býlích křídlech často snívám. Jednou na zem jeden přiletěl, vidět mě prý z blízka chtěl, potom na čas odletu zapoměl, pozdě se do nebe navracel. Co to asi znamená, když ho ráda mám, asi nejsem kamenná, co to asi znamená? Být bez křídel, když se daň za lásku platit má, co to pro mě znamená, stále jsem tak zmatená. Za tak malou chvíli co tu se mnou byl, chtěla bych, aby se mnou tady žil.

"Beru to!" Prohlásila jsem nahlas v ředitelně, až ten vetchý stařeček nadskočil. No co, když se rozhodnu tak to beru vážně, asi se lekl mého výrazu ve tváři, který hlásal odhodlání, až do roztrhání těla. "Akino víš, že se mi teď právě ulevilo. Jsi dvacátá a doufám už poslední, ale předtím to byli samí kluci, kteří snadno propadli holkám a nechali se oblbnout. Hodně štěstí." Popřál mi ředitel a já mohla konečně vyjít z jeho kanceláře. Zabouchla jsem dveře a tam na mě čekala sekretářka s nějakými věcmi, hned jsem tušila co to je. "Naše nová zástupkyně! Jak já se těšila na tuhle chvíli." Vybreptla a podávala mi křiklavě růžovou šerpu, která hlásala Zástupkyně předsedy tříd. Tak tohle bych si nevzala ani na maškarní. Nesnáším jakoukoliv růžovou řvalo moje podvědomí. Snažila jsem se udržet a nevybuchnout. Křečovitě jsem svírala rty do jakého si úšklebku. "Nemate nějakou jinou?" Podívala jsem se na ní s prosícíma očkama, kterým kromě mamky nikdo neodol...

Dneska je to básnička, zítra během dne přidám povídku škola pro chytráky a pokusim se dopsat jednorázovku jestli se zadaří tak jí přidám hned v neděli či pondělí. Každý má svou polovinu stínu osobnosti, poddává se pak jen nářkům a zlosti, říká se o nich, že to jsou samorosti. Pochybnosti nejsou zrovna dobrou ctností, ale bez stínu mi zbudou jenom holé kosti, kdo se do toho úkolu pustí. Stín je naší součástí, která nás hlídá, ten pocit, že je někdo s námi nás svírá, když není poblíž, zůstává v srdcích díra. Kde je spravedlivá míra, kdo se po nás zase dívá? Srdce mi buší, když není vedle mě, ta polovina co mě zahřeje, ten pocit co se za mě usměje. Je to snad polovina duše co svůj stín hledá, nebo srdce, které za ním spěchá. Stín je mojí temnotou, ochraňuje mě před samotou…..

Hodiny si běží stále dál, prostě nejdou zastavit, už to celé nechápu, času se nelze postavit. Jen se můžu na správné místo dostavit, hodiny běží stálé dál, kolik minut ještě mám, ve smutku si vteřiny odříkám. Čas se prostě v jednu chvíli zastavil, tím mě naprosto odstavil, tím okamžikem si mě podmanil, hodiny běží stále dál. Nikdy ho nezískám, i kdybych chtěl, čas je totiž rebel. Nikoho neposlouchá, představa se mi rozpouští, naděje se k zemi propadá, poslední květ ještě na chvíli zůstává. První okvětní plátek, už mě opouští, další plátek ho sleduje, kam se poděla hrstka naděje, kdo další bude po tobě, čas trpělivosti odpouští přitom se chyb na tikajících hodinách dopouští. Čas je samorost, ale stále ho nemáme dost.

Na fb jste si mohli všimnout, že tato povídka dnes končí pravě jsem ji dopsala :) Rovnou vkladam než na ni zapomenu :D Poslední dobu tady moc nejsem, ale vy taky ne, takže mě to až tak neštve. Budu přidávat dle nálady na psaní už sem chodi jen pár lidi a ty si jistě rádi počkají. Brzo vložím jednorázovku :) Teď už zbrusu nový, ale poslední díl svitků je delší než předešlé :) ... "Jinku já ti nechci ublížit." Místo toho, aby se zastavil po mě máchnul mečem. Nestihnul jsem včas vytáhnout meč z pochvy, takže jsem uskočil. Rána mě minula jen tak tak a Jinkovo ostří se zařízlo do rámu dveří, ve kterých jsem ještě před chvíli stál. Bylo zbytečné plýtvat na něj slova, když stejně neposlouchal. Tasil jsem svou novou zbraň a snažil se s ní zžít jako by byla mou součástí. Na trénink s ní nebyl čas. Musel jsem jí ovládnout během těžkého boje. Pevně jsem ji sevřel a máchl proti Jinkovi, přesně tak jak mě to učil Kakashi. Byla tak těžká nebylo vůbec snadné udržet směr. Co je to s ní pomys...

To jsem tu dlouho nebyla, že a vidím, že mě ani nikdo nescháněl :D Já to pořád říkám, že blog stojí za houby a mé psaní je ještě horší :D Trvalo to, ale tuhle nadhazuji zbrusu nový díl :) Zlehka jsem zaťukala a čekala na vyzvání, že mohu vstoupit, kdybych měla jít někam jinám tak zabuším a nebo rovnou vykopnu dveře, jak mě to učil dědeček, ale že to byl první den tak jsem se ještě chovala slušně. Za chvíli se ozvalo zavolání. "Pojďte dál." Na nic jiného jsem nečekala a vzala za kliku. Než jsem se stihla rozkoukat tak se mě sekretářka ředitele zeptala. "Tak copak potřebujete mladá dámo?" Byla opravdu milá a to jsem si myslela co to bude za hroznou školu. " Dobrý den jmenuji se Hanazovo Akina a jsem nová studentka." Sekretářka se podívala do nějakých papírů a jen pokývala hlavou na znamení, že vše souhlasí a pokynutí rukou mě vyzvala, že mohu vstoupit přímo do kanceláře ředitele školy. Čekala jsem nějaké doupě s mučírnou a nebo za stolem šílence, ale to jsem...

Během dneška přidám Vánočního draka a zítra snad vánoční povídku ještě není dokončená :) Světlo ze svíčky ke mně doléhá, každý kouzlu vánoc podléhá. Pojď blíž, nestůj stranou jen tak sám, k svátkům ti štěstí pod stromeček dám, s tvým osudem nešťastným pěkně zamíchám, dneska radost jen tak rozdávám. Tak ber dokud dávám, nenechej city stranou, projdi kouzelnou branou, kde koledy se hrajou. Slyš ten krásný zpěv vánoční, jen poslouchat ti nestačí. Otevři dveře, nezůstávej venku na mrazu stát, když vevnitř můžeme ti teplo a lásku dát, pak začnou ledovce okolo tvého srdce tát, štěstí a zdraví budeme si do nového roku přát.

Zašlé svitky týmu 7…10.kapča Vířilo mi v očích. Byl to tak divný pocit jako by se moje tělo po milimetru sestavovalo někde jinde. Bál jsem se otevřít oči, ale nevědět kam sem se dostal bylo snad ještě horší. Pomalu jsem je otevřel. Nejdřív mě oslepilo hrozně ostré světlo, ale po chvilce jsem si zvykl. Nebylo tu nic jen holé zdi. Kam jsem byl vlastně přenesen? Tentokrát mě tyhle otázky moc neděsily. Byl jsem jako vyměněný. Můj strach se vypařil a nahradila ho sebejistota v sebe sama. To mě trochu překvapilo, ale jak bylo vidět asi to bylo mou součástí už kdysi dávno. Cítil jsem se tak zvláštně. Jako bych, až teprve touhle chvíli se stal kompletní a poslední kousek mé osobnosti zacvakl na správné místo. Co se to se mnou děje? Byl bych přísahal, že se takovým nemůžu ani stát, ale můj tajný sen se splnil. Nikdy jsem si nepřipustil tu osudnou věc, která se stávala každou noc, když jsem byl ještě malý. Kishi se zahloubal do svých vzpomínek a zapoměl proč byl vůbec přenesen na tohle opuštěné ...

Po delší chvíli se mi zachtělo trochu psát nakonec tu máte celý díl což se divím. Snad stihnu napsat taky něco vánočního to ještě netuším. Stejně je tu pusto prázdno tak vlastně pro koho bych se s tím psala jedině pro sebe. Něco už mám ve své hlavě je možné, že to stihnu dát na papír a vložit na blog to se ještě uvidí mám toho celkem dost ještě dělat. Dílek je tady ťuk dolů : "Dobře mami odhalila si mě nejdřív jsem celej pokoj uklidila a pak jsem usnula no. Klidně si to běž zkontrolovat jestli mě nevěříš." Podívala jsem se na svou dceru, která mě pomalu přerostla o pár centimetrů a uvědomila jsem si, že je nejvyšší čas nechat jí dělat si co chce a věřit jejím slovům. "Dobře jak jsem slíbila tady máš." Podávala Aki klíčky od auta, aby si mohla dojít pro svůj noťák, který byl, až do teď zamčený v autě i s MP3 přehrávačem a pár dalších drobností, které pro ní znamenaly hodně. Stala se na těch věcech závislá, ale kdo by ne, když si tam může popovídat se svými přáteli, a...

Asi jste si toho všimli že ? Blíží se konec roku a já začínám mít plno práce s uklízením a pečením. Moc toho tady nepřibude, i když se budu snažit něco dát. Mám v hlavě jednorázovku pokud se mi jí podaří napsat na papír dostanete ji k vánocům, ale moc si tím nejsem jistá. Čeká mě toho opravdu ještě hodně a to nemluvím o nákupech. Nezlobte se na mě za menší neaktivitu na blogu SB, už stejně neudržuji a všimla jsem si, že i vy čtenáři sem chodíte ve velice nízkém počtu (5-10 lidiček ). Třeba to tu jednou zavřu, ale ještě nenadešel ten správný čas takže pokračujem :D Doufám, že mezi svátky si pak uděláte čas a mrknete ke mě :) Třeba mě nakopete ke psaní, které stále odkládám. Citím se tak nesva a vyčerpaná, že jen poslouchám nebo koukam na serialy. Snad je to jen zimní únava ze začínajícího kolotoče prostě nevím čím to je. Třeba je to tím, že je mamka tak nemocná a už se neuzdraví je to moc stresující a ubíjející, ale dost o mě čekáte na dílek. Takže otevřít a číst : . "Svitek se obj...

Mám moc práce takže v rychlosti házím aspoň básničku. Přežili jsme misi se Zabuzou zlověstným, chytili kočku se zdrháním pověstným, to byli naše úkoly společného rivalství, které změnilo se v nekonečné přátelství. To je to co mě nad vodou drží, vzpomínky na dobu co v dáli mizí, znamená to projít bolestivou krizí, bez lišky by mi to bylo cizí. Tohle všechno držím v srdci mém, už jako malý jsem to těžké měl, bez přátelství, už jsem skoro zapoměl, na slova co si sám tenkrát dělat chtěl.

Další dílek je tu :) Kei prozkoumáva Aki :D Copak se s ním asi stalo :D Přešel jsem blíž k oknu a trochu víc rozdělal žaluzie, abych měl lepší výhled. Moje nová sousedka ležela natažená na posteli a moje oči prozkoumávaly neznámí terén. Pěkně zaoblená postava na správných místech, toho už jsem si stihnul všimnou odpoledne, když se kolem mě musela protáhnout, aby nesletěla ze žebříku. Dlouhé vlasy do půli zad medové barvy dodávaly její tváří rozpustilost a hravost. Jako malé dítě pomyslel jsem si a dál zkoumal její znachovělé tvářičky a světlé rtíky. Další co mě upoutalo byli oči, ještě teď nevím jakou přesně měli barvu venku na slunci, ale klidně bych se vsadil, že modrou jako tůně, v kterých bych se mohl snadno utopit. Škoda, že je má zavřený, už když jsem to řekl tak sem si skoro nafackoval, protože se fakt začala probouzet. Zatřepala víčky a řasy se zachvěly, pomalu otevřela oči. Zahleděla se přímo do mého okna naproti jejich domu a chvíli se ani nehnula, jako by tušila, že tam někd...

Kdo se těšil ? Žádná sláva to zatím neni :) Já se k tomu počítači prostě musím dostat stůj co stůj. Otevřela jsem okno a pomalu a hlavně potichu lezla ven. Pogratulovala jsem si k takovému skvělému nápadu a chytla se okapové trubky, která vedla hned vedle okna. To by šlo zaradovala jsem se a slezla o kousíček níž. Okap nebyl zrovna nejnovější a začal se lámat. A to sem se chtěla do auta proplížit neslyšně, tohle musí byt slyšet až v druhé ulici. Okap zapištěl a zavrzal jak při posledním tažení. Zatraceně a co mám jako teď dělat, ten okap nevydrží věčně, už bych si mohla zapamatovat, že některý věci pode mnou rupnou. Naposledy to byla suchá větev, když sem honila dědu po stromech na svůj věk je to skvělý stařík. No tak zpátky k tomu okapu dlouho už se neudržím. Přemejšlej, mysli, přece nespadnu. "Co to tam vyvádíš, počkej přinesu žebřík." Křikl na mě nějaký kluk od sousedu. Měl pokoj přímo naproti mému a teď na mě koukal z okna. Kdo to vlastně je? Příjde mi nějaký povědomí, al...

Zas jednou pár blábolů ode mě. Nikdo to stejně číst nebude, občas mě to na srdci zazebe. Třeba sem zas hodím přístě povídku nikdo mě nehoní :) Nějaký koment by se šikl .) S půlnocí se můj čas naplní, prázdný spánek, sen o tobě zaplní, než se tě stačím dotknout, je tu svítání, dál věřit je už jenom plýtvání. Moje srdce tě pořád někde vidí, ale rozum říká, že už se jenom šidí, na světě je přece, tolik jiných lidí, zapomeň a dej si s nima ostré pití. Nechci tě znát, snažím se tě vymazat, můj úsměv od té doby bude jenom zamrzat. Tvoje oči mě vždycky očáří, něco ve mně se pohne a rozzáří, jak odolat, něčemu co můj život prozáří, vždycky mě pak zamrazí. Takhle nedá se žít, je to jen sen co si k ránu zmizí, od té doby chováme se jako cizí, asi si vážně neměl srdce ryzí, vzpomínka na tebe v dálce už mizí. Nechci tě znát, nechci se ptát, proč nedáváš mi stále spát.

To jste se zase vyznamenali. Se tu snažím napsat aspoň něco, co se dá číst a jedinej jeden člověk dal vědět co chce, aby vyšlo příště. Takže plním přání Aki-chan a přidávám chytráky. Příště tak hodná asi nebudu :D Název je: Stěhování nebo počítáč...já ho chci :D Cesta do Listové proběhla v naprosté nudě a tichu, Akina aspoň zapnula rádio, ale ani to jí nebylo dopřáno. "Vypni to! Nemůžu se pak soustředit na řízení!" Okřikla mě máma a snažila se udržet volant pevně v rukou. Jsem si nudou okusovala nehty a civěla z okénka, aby trochu cesta utekla. Aspoň, že se měnila krajina při rychlé jízdě. Minuly jsme ceduli s nápisem Listová dvacet pět kilometrů, ale mezitím se mi podařilo usnout na sedadle a probudilo mě, až prudké zabrždění před novým domkem. Protřela jsem si oči a rozkoukala se kolem. Na první pohled se mi tady zalíbilo a když sem se porozhlédla, že máme i kousek zahrady a pár ovocných stromů, rozutekla jsem se a proběhla, až na konec našeho pozemku. "Krása a jaký má...

Název: Třetí svitek otevřen !!! Kishi stále váha jestli je on ten pravý, aby chránil svět. Kakashi věří, že najde správnou cestu a příjme svůj úděl. Stát se někým tak silným se neobejde bez potíží. Ještě je čas všechno si rozmyslet. Co, když si Kishi opravdu nevěří.... Máme tu další pokráčko svitků. Snad jste se těšili .D Ono není na co :D Čtěte dole... Kishi si vzpoměl, že Kakashi říkal, aby si s ostatními svitky pospíšil a tak nahmatal v batohu svitek s číslem tři. Nevypadal nijak okázale, ale bál se do něj podívat. Změnil se to ano a taky získal sílu, kterou doteď neměl. Jeho méněcennost opět vyplavala na povrch. Začal uvažovat, že pár minut navíc, už to stejně nezachrání. Běžel se rychle převléct, protože usnul v poloroztrhaném oblečení komplet zasraný z cvičiště. Krátká sprcha mu připadá tak blahodárná na rozbolavělé tělo. Byl to elixír na ztuhlé svaly a modřiny, které utržil při tvrdém tréninku. Netrvalo to moc dlouho a s plným tácem jídla si sedl do postele. Musel nabrat sílu, p...

Právě začínáme. To je zas začátek článku jak víno :D Dneska jsem první dil poupravila doškrtala ty nejhorší chybky. Nom dá se to docela i číst což se divím. :D Školní tašku jsem hodila v pokoji do kouta a radovala se, že to byl poslední den v téhle pakárně, v který se už opravdu nedalo vydržet. Hupla jsem na postel a na kolena si dala noťák a hned zmáčkla tlačítko pro zapnutí, chvíli jsem počkala než plně naběhne a přihlásila se na skype. Na liště vyskočili dvě jména co byli zrovna online. Připojila jsem se do místnosti, kde už obě zmiňované čekali jen na mě. Hinata: Ahoj :) Sakura: No konečně už jsme si mysleli, že dneska zůstaneš offline. Akina: Ale už jsem tady, jen jsem se zdržela ve škole. Sakura: Ani nemluv, sem byla dneska zkoušená!! Hinata: Hi Hi :D Akina: Čemu se směješ Hin? Hinata: Já vím jak dopadla :) Sakura: Počkej s tebou si to vyřídím zítra. Akina: Tak jí nech a co jsi dostala ? Sakura: To nejhorší co se dalo! Akina: To máš s toho, že pořád vejráš po třídě a pokukuješ po...

Pár slov na začátek plusnová povídka :) Jsem ráda, že sem stále aspoň pár lidí chodí. Moc děkuji Wek a Aki-chan za komenty, vždycky mě trochu zvednou náladu bohužel já už moc na běhání k sb nejsem. Kdysi se na mě totiž všichni vybodli. Taky dík Pariah :) Teď přejdu k nové povídce, kterou budu občas přidávat podle nálady a ohlasu komentářů. Někdy nepřidám nic mno :D Ještě nevím celkový průběh této nové povídky. Celý článek dole ťuk :) Její název : Škola pro chytráky. Doufám, že se mi povede trochu oživit humor jak se budou díly psát to se ještě uvidí. Kdybych to měla popsat jde o jednu holku, která se přistěhuje do Listové vesnice se svojí mámou. Její kamarádky Sakura a Hináta budou šťastné, že chodí konečně do stejné školy. Všechny tři potká láska sem tam trochu praštěná a nebo zamotaná, ale bude se něco dít. Jak novou studentku přivítá předseda všech tříd a zároveň její soused, který jí od začátku po příjezdu do vesnice špehuje? Jak se s tím naše hrdinka vyrovná, když zjistí, že on je...

Jsem tu zas :D Doufám, že jste se těšili jako já. Jsem trochu odpočatá dovča byla fajn jak jinak. Sepsala jsem pro vás pár řádků, ale ty přidám jindy jsem hold lenoch a do psaní se mi moc nechce. Dneska teda jen básnička snad jí porozumíte a trochu se zamyslíte. Moje kecaní asi moc rádi nemáte :D Tak to sem hodím :D Název Vzpomínka : Život se mění každou minutou, pak se stává uličkou zapomenutou, pocity co jednou vyhasnou, už se nevrátí, zahalí se temnotou. Spí hluboko pod závorou zamčenou, nikdo neví jakou je to příčinou, jakou mám hledat ingredienci léčivou, jakou hledat mám, když chci jen zapomenout. Klíč ve svých zákoutích nenacházím, i když se ve vzpomínkách procházím, ten správný dávno odvál čas, možná vzpomenu si, až zešediví mi vlas. Střídá se minuta s hodinou, ale nenacházím vzpomínku toulavou, asi bude lepší nechat jí dál zamčenou, nikdo neví co bylo příčinou. Jen zapomenout na vzpomínku a pocity, co se zrcadlí na dně temnoty, je to jako šáhnout na zakázané dobroty, budu dál ...

Co se to k čertu děje. Já ty svitky neměl nikdy najít. Cítil jsem, že se ke mně něco přibližuje a pak se to stalo. Moje srdce tlouklo hrozně rychle a tělo se otřásalo velkým šokem. Nemohl jsem popadnout dech. Byla to opravdu skutečnost? Musel jsem se štípnout do tváře, abych se vůbec vzpamatoval, když se ozvalo. "Nazdárek. Koukám, že si pořád nerozhodný." Konečně jsem nabral dech a zeptal se. " Co co tady.." Ani mě nenechal domluvit. "To už by ti mohlo dojít nemyslíš?" Posadil se do židle naproti mně. " Jsem Hatake Kakashi. Teda, abych to vysvětlil klon, který v pečetící technice vydrží i stovky let." Na sucho jsem polkl. Nedokázal jsem si představit, že bych byl napěchovanej v nějakým papíru dva dny natož x let. Podíval jsem se na něj. Vypadal trochu potrhle, ale to se mohlo čekat, když tam byl tak dlouho. Trochu mi to pomohlo uvolnit ztuhlé svaly a dokonce jsem se pousmál. Nebyl to sen pomyslel jsem si a dál hleděl na divně oblečeného ninju neb...

Jak mám věřit tomu co se právě děje. Je to teprve chvíle co jsem se dozvěděl o nějakém mém poslání. Úplně bych to nezavrhoval, ale pochybnosti mě nutí nedávat do toho všechno. Je to tak neskutečný, až by se to mohlo proměnit v mojí budoucnost? Moje mysl byla zatěžkána obrovským kamenem, s kterým nešlo hnout. Musel jsem jít ven, abych se provětral a utřídil si co mám dělat. Ani jsem si nevšiml, že jdu přímo do parku na své oblíbené místo. Nikdo tady o tom neví, jen já a Jink. Bylo to takové naše tajemství už od školky, kdy jsme sem zabloudili. Vždycky se mi tady ulevilo. Vzal jsem do rukou kamínek. Pohazování z ruky do ruky a přešlapování sem a tam mi pomáhalo vždycky, ale dnes to bylo zvláštní. Moje hlava byla tak plná a nepřicházela úleva. "Tohle nebude jednoduchý." Začal jsem si povídat sám pro sebe, co už jsem dávno věděl. Nemělo to cenu pomalu jsem se otočil a vracel se domů, kde na mě čekal svitek, který jsem prostě nemohl jen tak otevřít. Co bych měl udělat, abych poroz...

Další z mé práce trochu na rychlo sepsane, ale není nejhorší. Jak jsem psala na fb nemám inspiraci a chut psát dál, ale pořád se snažím. :) Snad to oceníte :) Stále tě vidím, vedle sebe stát, když na to pomyslím, přestávám se bát. Stále tě slyším, že mě budeš milovat, místo toho, musíme proti sobě bojovat. Stále tě cítím, tu lásku co mě bude hřát, kde jsou ta slova, že budeme se brát. Stále tě mám rád, teď se musíme o život prát, místo toho, chtěl bych se s tebou jen smát. Stále tě proklínám, protože umíš jenom brát, přitom jsem ti chtěl, svoje srdce darem dát. Stále mě drží vzpomínky, byl to sen co neměl se nám zdát, v tuhle chvíli, tě mám stejně rád. Stále tě vidím v kaluži krve stát, odcházíš nechtěla ses citu vzdát. Stále tě cítím, andělská křídla budou za mnou vát. Vítr odnáší sebou cit milovat.

Noooo jak jsem slíbila další díl právě teď v přímém přenosu, ale kuš tady nejsme v rádiu :D Tak mazejte číst a komentit nebo příští díl bude za hodně dlouho :D Vířivý zvuk mi rezonoval v uších. Pohltila mě tma, kde nebylo úniku ani klidu. Bylo to zvláštní jak přicházely nové a nepoznané vzpomínky a zabíraly místo v mém životě. Tolik se toho stihlo změnit za ty roky mojí nevědomosti. Pomalu jsem začal chápat jak to celé do sebe zapadá. Můj život se od tohoto okamžiku celý mění a převrací naruby. Co bylo kdysi zapomenuto stávalo se mou součástí. To byla má minulost, teď přichází budoucnost, která otevře nové možnosti. Bylo to neskutečné, až do posledního střípku z dávné doby, kdy jsem byl kdysi ninjou jedné vesnice. Tohle se vážně děje nemůže to být jen sen. Pootevřel jsem oči a zaměřil se na poslední slova ve svitku. Dneškem se vrací tvá minulost, ale už nenapsal, že se z toho skoro zbláznil. Promnul jsem si spánky, které bolely jako bych do nich mlátil učebnicí. Potřeboval jsem si odpo...

Další moje hrozná báseň dlouho jsem neskládala,že? Taky to nestojí za to :D Do pátečního večera bych snad mohla sepsat další díl svitků, takže se určitě přijďte podívat :) Nauč se nejdřív všechno milovat, pak už nebude těžké s citem čarovat, otevři srdce, začni láskou malovat, nesmíš zůstat na jednom místě stát. Musíš vykouzlit pohádku čarovnou, ani nevíš jakou máš moc nade mnou, odhoď stranou pavučinu průsvitnou, v očích se ti slzy zalesknou. První na zem skapává, následuje lesklá záplava, slzná cesta pavučinu stranou smetává, na oblaku z kouzel se volně létává, pak na mě sedá velká únava. Bez kouzel a pavučin, slétnu na zem za zločin. Tam kde láska ještě zůstává, kouzlo dvojnásobnou sílu má. konec :D

Jsem tu :D Utahana, ale přežila ještě nás čeká jedno malování příští týden hmm asi pojdu :D Tady máte díl :D Jak jak mohl vědět moje jméno? Přece by to nemohla být náhoda, aby se takhle blbě jmenovalo víc lidí. Kishi je starodávné jméno, které vybrala moje babička. Nedala si to vymluvit, že prý kdysi patřilo jednomu předkovi. Ne to nemůže bejt jen náhoda tohle je něco zvláštního. Sklonil jsem hlavu a ponořil se do dalšího odstavce svitku. Moje zvědavost byla silnější, než obava co sem vlastně zač a proč je moje jméno napsáno na pergamenu mezi neskutečným příběhem jednoho ninji. Svitek: Už si to pochopil? Asi bych to měl pořádně vysvětlit, protože nevím v jaké budoucnosti si svitky našel. V době, kdy jsem dostal příkaz sepsat tento odkaz byl zabit jeden ninja. Nebudeš ho asi znát, ale jmenoval se jako ty. Kishi se obětoval, aby zachránil mě. Jako jeho příbuzný za to nesu zodpovědnost. Tenkrát sem měl padnout já a ne on. Jeho schopnosti předčily všechna očekáváni a stal se ochráncem tajn...