POVÍDKYODKAT

 Ahojte znovu se vydáme do Iriiánu. Ráda bych tuto povídku trochu posunula, takže uvidím jak to bude příští týden. Možná znovu Irián :D Píšu podle nálady, takže těžko říct co sesmolím příště. Ráda bych to brzo ukončila, protože Ziel si moc vyskakuje :D 

Derek: Polehali jsme na zem jako kuželky. Všichni si kryjeme hlavně hlavu a držíme uši před ohlušujícím rámusem a čekáme. Nic jiného se nedá dělat. Bortí se tunel kousek za námi. Dál jsem nestihli doběhnout. Možná nás to pohřbí za živa. Říkám si a přivřenýma očima se snažím zjistit škody, když se přestala třást zem. Většina ještě nevstala. Byl jsem první, kdo se odvážil a oprášil si kalhoty obalené prachem. Pomůžu vstát Mel a Mari. Vypadaly vyděšeně, ale krom odřenin byly v pořádku. Vedle Irese přistál velký kámen. „Kámo to bylo těsný. Mohlo ti to rozdrtit nohu.“ Smál se Dass a natáhl k němu pomocnou ruku. „Proč se tlemíš ty idiote.“ Vstal jsem a naštvaně koukal na Desse. „No jsme v pořádku.“ Rozhlédnu se po ostatních a taky se uměju. V tunelu ztěžknul vzduch po předešlém výbuchu. Celá výprava si musela udělat provizorní masku na obličej, abychom se chránili před prachem. Mari nebylo líto roztrhnout kus šatů a podělit se s Iresem a Dassem.  Mě pomohla M...

 Je mi o dost lépe a antibiotika mám skoro dobraný, tak jsem konečně mohla otevřít svoje povídky a dopsat další díl. Pan Mark se vrací domů, ale nakonec to není, tak klidný večer, který by si přál.  Okno za mřížemi 6.díl  

 Můj Boss (Je ledovec) 38.díl Dan: Uběhnul další den a víkend pomalu končil, když jsem se znovu toulal okolo Dianiných dveří a čekal, kdy výjde ven. Viděl jsem jí v okně, jak pohotově zatáhla záclonu, když jsem parkoval auto před domem. Zřejmě se pořád styděla. Nakonec si znovu sednu na schody a doufám, že se  odhodlá vystrčit nos ze svého úkrytu. Vyndám telefon a přečtu si několik zpráv, abych zazdil trochu času, až narazím na tu od Patrika. Vzala si volno? Ona se v práci neukáže celý týden? Trochu mě to šokovalo, protože do teď si Diana volno nevybrala, i když z práce zdrhala klidně po obědě a už se nevracela. Sice jsme se skoro nepotkali, ale věděl jsem, že je kousek ode mě v jiné kanceláři a i to málo mi přinášelo štěstí. Okamžitě odepíšu Patrikovi, že se ani já nedostavím. Volal zpátky, ale vypnul jsem mobil a strčil ho do kapsy.  

Trochu jsem si pobrukovala a přitom mě napadly tyhle blázniví slova. Snad se bude někomu líbit. Další díl k nějaké povídce asi koncem týdne. 

Arian: Nevím kolik času uteklo, když jsem byl konečně připraven otevřít oči. Byl jsem si vědom toho, že se ven nedostanu. Mdlí vzduch smrdící po plísni mě začínal pomalu oblbovat. Možná mě to mělo otrávit, abych nemohl utéct. Síla se mi navracela velice pomalu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc unavený jsem byl. Nohy brněly a svaly naříkaly dokud jsem se znovu nenátáhl na starou zatuchlou slámu. Po hmatu si vytvořím menší kupku pod hlavu. Jedno stéblo strčím mezi zuby a pomalu ho přežvykuji. Na chodbě byl klid, protože dopadající světlo nenarušil ani jeden stín. Bylo to divné ticho a já hleděl do tmy, která se mi dostávala pod kůži. Představoval jsem si Mary, jak se směje a huláká. To jediné se mi přemítalo v hlavě. Nikdo nepřinesl vodu ani kůrku chleba. Zřejmě ta cela posledně byla velký luxus s výhledem z okna do postranní ulice. Mohl utéct den a nebo teprve pár hodin? Všechno užitečné mi vzali a hodili po mě roztrhané triko a kalhoty, do kterých jsem se převlékl...

Další den byl skoro u konce, když se Jana probrala a snědla prvních pár lžic polévky. Nenutila jsem jí, protože by se mohla zhoršit. Šeptám utěšující slova dokud tvrdě neusnula a sama zhasnu a odvalím se do postele. Po dnu stráveném žehlením a vařením jsem byla utahaná. Janě jsem převázala znovu rány a pomohla jí se převléct, než si znovu lehla, Byla o dost klidnější a třes se pomalu vytratil.  Za to Tom se raději odklidil z mého dosahu, když přijel opravář a nadával, který prase se v té pračce vrtalo. Oprava stálá skoro tolik jako bych kupovala novou. Všimnu se, že zmizelo nějaké jídlo. Však si to s tebou vyřídím později. Nebylo dne, kdy bych se s ním nemusela dohadovat. Venku začalo hustě pršet a z okna bylo vidět pročísnout blesk ztemnělou oblohu. Bubnování kapek o parapet mě postupně uspalo.

Isabela: Ještě teď mi bušilo srdce, když se mi Pan Korel snažil navrhnout, abych dělala prostředníka mezi jeho dcerou a Patrikem. Chtěla jsem okamžitě odmítnout, ale nedal mi příležitost a nechal mě v tom vymáchat. Odešel s úsměvem na rtech a ta jeho tvář. Pořád jsem jí měla před očima. Co to mohlo být za pocit? Byl zvědaví a nebo se těšil na boj s Patrikem? Ne to určitě ne. Vypadalo to jako předzvěst něčeho o čem dávno věděl, že se stane. Byla to jistota, která mě děsila. Uvědomoval si, že tenhle boj má dávno vyhraný. Musím se uklidnit a rozumně přemýšlet. Nejdřív si sednu na lavičku v parku, než se dám znovu do pohybu.  

Ren: „Co to proboha je?“ Pohotově vyndám z kapsy kapesník a přiložím si ho na nos a ústa. Ten puch se nedal vydržet a to jsem se nacházel u vyvrácených dveří bývalé Rilovi chatrče. Někde uvnitř musel být i on. „Rile?“ Zavolám do hustého dýmu, který se stále odněkud dral ven dveřmi a bočním oknem. Za to z komínu se chrlil jakýsi popílek a poletoval vzduchem dokud se nerozpadl. Neodpověděl mi a tak jsem se odvážil udělat krok dovnitř. Venku se mezitím sešlo několik   vesničanů držící svoje zvědavé děti mimo dosah. „Mami zase tam dal špatný bylinky?“ Ptala se nakukující holčička a dodala. „Šíleně to smrdí.“ Právě mi došlo, že to zřejmě pro ně není poprvé, kdy se něco takového děje. To byl asi i důvod, proč jsem byl jediný, kdo se odvážil přiblížit.

Mamka se pořád chtěla hádat, i když jsem si myslel, že jsem neprovedl nic strašného. Rozhodně jsem se nepokusil něco ukrást jako tomu bylo dřív a ještě Janu zachránil. Podíval jsem se směrem k autu, které bylo totálně zasrané od bahna. Alespoň nás nikdo nevysleduje, když nebyla vidět ani značka. Teprve pak si mamka všimla, že nejsem sám, Jana opatrně vylezla z auta. Pořád se celá chvěla a nevypadala v pořádku. Rány a podlitiny se trochu víc podbarvily do fialova. Na její světle bílé pokožce vynikaly o to víc. Měla kruhy pod očima z nevyspání a sotva se držel na nohou. Přirovnal bych jí k živoucímu zombíkovi, ale vlastně to bylo dost smutný. Za jiných okolností bych se tomu smál.

    Ahojte. Ano, ještě pořád se zdržuju u cukroví, ale zítra končím. Vážně to bude všechno slepený a zadělaný v krabicích. Uvidím jak moc se mi bude chtít o víkendu něco psát nebo ne. Dost mě to vyčerpalo. Každopádně jsem se dozvěděla o updatu do sfka, tak se musím podělit :D   Ještě připomenu, že ty rychlé kody k houbaři co posíláme občas navečer platí jen do 22 hodiny večerní nejedná se o klasický kod, který lze použít celý víkend.   Tip do hry: Jak na mobilu, ,tak na pc jsem si všimla, že kostky odklíkám mnohem rychleji, když kliknu na kelímek při hodu, krásně jsem během minuty odklikala kostky ( 10 pokusů) a epiky měla v inventu při téhle akci se to dost hodí nemusíte čekat, až dopadnou kostky sami. Asi jsem si to uvědomila dost pozdě, ale fakt mi to ušetřilo dost času, když toho klikám víc, až zas dají 20 hodů bude se to taky hodit :D 

 Jak peču cukroví, tak čas běží a na blog není místo. Dopoledne se plácám v kuchyni a odpoledne jsem utahaná:) Snad se díl bude líbit.

Byla jsem přikrytá dekou, ale stále mi je hrozná zima. Nedokázala jsem se vůbec zahřát a pořád měla před očima pokoj, kde mě nevlastní otec zavíral. Nedokázala jsem se přes to dostat. Poslední dny mi nedával ani najít. Čekal, kdy zeslábnu na tolik, abych nemohla bojovat ani odporovat, tomu po čem toužil. Matka byla zakopaná kousek od domu a on se nesnažil ani předstírat její ztrátu. Vlastně se tvářil pořád stejně a neukazoval žádné emoce ztráty a nebo smutku. Jediné, co bylo zřejmé byl vztek, který si vybíjel na mě.  Hned po pohřbu na mě zaútočil a znovu bil do bezvědomí. Na těle mám několik nových podlitin a naražená žebra, jak jsem se snažila vykrýt rány mířené na hlavu. Tentokrát ho nezajímalo jak budu vypadat, protože mě nikdy nechtěl pustit. Na obličeji jsem měla několik šrámů a nateklé oko, když jsem se nestihla vyhnout jeho ráně.

  Arian: Cítím se pořád trochu mimo, ale jsem si vědom, že mě vlečou městem a nemám šanci utéct, když jsem zamotaný v síti a její konec pevně drží. Je mi jasné, co se stane, až dorazím zpátky k Zielovi. V jeho rukou vyprchá můj život. Pevně doufám, že Mary a Mel doprovázené Dassem a Iresem dorazili do bezpečí. Pokud se za nimi zavřela ukrytá dvířka jsou vojáci bez šance. Možná by bylo lepší, kdybych zemřel přímo na ulici. Stejně dřív nebo později mě nenechají odejít živého. Jasně si vzpomínám, jak velitel říkal. „Muže zabít, ženy nezranit.“ Proč to neudělali? Bylo by možné, že se Ziel dozvěděl něco co já nevím a potřebuje další informace? Chtěl se stát vládcem Iriánu a k tomu používal všechny dostupné i zakázané metody. Nebál se ničeho, aby dosáhl svého.

Tento článek není zatím kompletní a je jen informativní.  Novinky postupně přiřadím do článků, kam patří. Budu to tu ještě upravovat dle aktualit a získaných informací. čtěte celý článek :) klik Dojde k celkové úpravě mapy podzemek, které jsou časem nepřehledné a zavřené. Samozřejmě včetně nového designu a uspořádání. Dokonce nám to bude ukazovat na jaké úrovní získáme epik z dungu. Poslední boss v dungu musí dát 100% epik, dříve to tak nebylo. Jedná se o 5 nových podzemek po 10 protivnících jak ve světle, tak ve stínu.

 Tenhle díl se mi psal blbě, protože mě bolí zuby. Mám rozvrtáno a ještě se mi kousek ulomil. Další kontrola u zubařky, až za 14 dnů. Se asi zblázním jak mě krvácí dásně, ale jezdit dřív nemám. No každopádně se budu snažit zase něco přidat. Brzo by měli být venku informace k novému podzemku do hry shakes a fidget, který doufám spustí další pátek a teď zpátky do povídky. 

 Tom:  Každá minuta mi připadala jako věčnost, než se mi podařilo najít ty správné schody vedoucí do druhého křídla domu. Stále vnímám každičký jiný zvuk orážející se od starých stěn, abych nenatrefil na toho dědka.  Možná to byla chyba, ale pokud to neudělám dneska, tak jindy nebude příležitost. Můj šestý smysl se nikdy nepletl, když jsem konečně dorazil ke dveřím vedoucím do pokoje ve věžičce. „Tohle jsem ještě neviděl.“ Řeknu potichu, aniž bych si uvědomoval svá slova. Okolo velkého madla byla petlice. Ztrácela se pod několika různými řetězy. Na nich se pohupovaly čtyři železné zámky. Znovu vytáhnu svazek paklíčů a dám se do práce. Sem tam zacinkaly řetězy o sebe, když jsem je postupně sundával tak se za dveřmi  něco pohnulo. Slyším škrábání na dveře, jako by tam byla zavřená kočka, ale já vím, že je to člověk. Sundám poslední řetěz, kde se odkryl další dvojitý zámek od dveří. Byl dost starý a rezavý, než konečně povolil. Poradím si i s ním a snažím se otev...

Helen: Nemohu se soustředit na nic, než na Finriela. Ráno bylo stále daleko a já věděla, že neusnu. Vstanu a obléknu se. Procházím se po pokojích a předsíních vedoucích  do další části rozlehlého sídla rodu Narián. U některých obrazů jsem zůstávala chvíli stát a prohlížela si každý tah štětcem a volené barvy. Měli v sobě tolik citu. Věděla jsem, že dál bych jít neměla, ale stejně se pohnu k dalším dveřím. Byli jiné. Vyřezávané znaky země a na obouch stranách byl pověšený erb. Pohladím každý vyrytý záhyb a chci se dostat za ně. Byli to pokoje Finriela. Pána města a dalekosáhlé pouště vedoucí do Iriánu. Měla bych zaklepat? Co, kdyby mi neotevřel? Rozmýšlím se a váhám. Stále se trochu bojím otevřít své srdce, ale při pomyšlení, že bych nikdy neviděla svého syna Rena a nebo Finriela se mi rozbušilo srdce ještě víc. Byla to nějaká doba co mě Krean nechal na světě samotnou. Provázel mé kroky a dával pozor, abych se bezpečně dostala právě sem. V určitém bodu cesty, kdy js...

 Přináším novou povídku. Zatím nevím, jak často jí budu vydávat.  Okno za mřížemi

 Ahojte mám tu před sebou první díl nové povídky. Měla bych ho dokončit v týdnu a asi rovnou zveřejním. Pro nadšence hry shakes a fidget mám info, že bude octoberfest hospoda bude zadara plus další akce :) Pěkné čtení bosse :)  Můj Boss (Je ledovec) 34.díl

„Ariane pohni zadkem.“ Volala na mě Mary, které se povedlo doběhnout i Dasse a zrovna se otočila dozadu. Mel byla kousek za nimi. Já a Ires jsme sotva popadali dech. To nošení na zádech si vybralo svou daň. „Starej se o sebe.“ Ukážu dopředu, kde byl sloupek, kterému se vyhnula doslova o milimetr. Měli by jsme to zvládnut a dokonce ve stanovený čas. Podíval jsem se na jednu věž, kde byli vidět hodiny a následoval jsem naší skupinu jako poslední. „Stůjte!“ Chytil mě jeden ze strážných. Vůbec nevím, kde se tady vzal. Ostatní se zastavili, když jsem zavolal. „Vypadněte. Zdržím je!“ Mary se chtěla vrátil, ale Dass jí zastavil včas a odtáhl jí pryč, než sem přiběhli další. Snažím se vyprostit z jeho rukou, ale pořád se mě držel. Byl docela silný a nenechal se tak snadno oblafnout jako ostatní, ale nakonec se mi to podařilo, i když byl dost zkušený a zavolal zbytek oddílu. Vytrhnu se mu a zaútočím. Nestihnul se uhnout a schytal ránu přímo do obličeje. Mezitím se dostala na místo přivola...

Isabela: „Je to katastrofa v sexy krátké sukni. Měla jsem jí při pohovoru hodit přes palubu.“ Mrmlala si Diana sama pro sebe, když vypila další skleničku na ex. „Nechci přivolávat něco zlého, ale podle toho co vím se jí vždycky podaří získat co chce. Ještě se nestalo, že by Sylvii nějaký chlap nepodlehl. Na druhou stranu je dokázala i odpálkovat a to takovým způsobem, že dali výpověď.“ Přilila Lila olej do ohně a Diana přikývla a znovu   se napila.

 Konečně něco přidávám. Sesmolila jsem text v básni k nové povídce, kterou se budu snažit začít vydávat během září. Momentálně si užívám přítomnost covidu, tak se mi ani nechtělo zvednout ruce ke klávesnici a něco psát. Tento týden vyjde ještě díl bosse, tak je na co se těšit. Pěkné čtení nahodilých slov. 

Arian: Město bylo doslova prošpikováno vojáky a hlídkami v přestrojení, kteří se naštěstí chovali dost nápadně. Nebylo těžké se dostat přes ně, ale některá místa byla kritická, kde jich hlídalo moc. V jednu chvíli jsem si myslel, že slyším povýšenecký hlas samotného Ziela, ale nakonec to nebyl on. Začínám se bát, že se tam nedostaneme včas. Několikrát změníme cestu a dokonce se rozdělíme, abychom se o pár uliček dál zase setkali a pokračovali v obcházení města, kde byli posílené hlídky. Jsme v polovině naší cesty a vím, co bude následovat. Musíme se přesunout do rušnější části města, kde budeme dost na ráně. Doufal jsem, že je Eren na smluveném místě a pokud si nebude něčím jistý počká na nás a nebo se ukryje poblíž. Mary doslova pletla nohama a Mel na tom nebyla o moc líp. Bylo to příliš. Uvědomuju si to, ale není cesty zpět. Musí to zvládnout! Nikdy je nenechám padnout samotné. Vezmu Mary za loket a trochu jí podepřu. Ires se staral o Mel, aby neupadla. Sledoval ...

Ahojte. Trochu jsem to zanedbávala. Ve vedru se mi psát moc nechtělo. Budu se snažit něco sesmolit i příště, ale stejně jste někde venku a přečtete si to nejdřív v září, takže nespěchám a taky odpočívám pěkně doma v chládku u větráku. I tak jsem trochu koukla na psaní a dodělala díl bosse. Sylvie se dala do práce a štve jak Dianu, tak Isabelu. Vymyslí něco, když se spojí proti Sylvii? muhehe :D Bacha na chyby neumím psát :D  p.s Mám načatou novou povídku, jen nevím kdy dokončím první díl. Celkový obraz na to je v mé hlavě, snad to dostanu do konce prázdnin na papír, abych to na podzim uvedla jako další trochu detektivní a tajemné čtení. Název je.... nechte se překvapit :D 

  Finriel a Helen: Helen mi neodpověděla, ale nějak jsem vycítil, že je za dveřmi. Bylo to, tak zvláštní propojení. Od doby co jí znám přesně uhodnu jakou má náladu. „Můžete mě chvíli poslouchat? Nemusíte otvírat.“ Ťukla na dveře jako znamení, abych začal. „Vím, že potřebujete čas. Jste v cizí zemi a s lidmi, které neznáte a vím, jak moc těžké pro vás musí být zůstávat tu. Moc o vás pořád nevím. Jste pro mě záhadou, do které jsem se zamiloval na první pohled.“ Položil jsem ruku na dveře a věděl, že Helen udělala totéž. „Chci, aby jste byla šťastná. Nezáleží na tom, jestli to bude se mnou, ale s celého srdce vás budu podporovat, ať se rozhodnete jakkoliv. Pokud chcete opustit Narián a vrátit se do Iriánu. Pochopím to.“ Skoro se mi při těch slovech zlomil hlas. Bolelo to, ale věděl jsem,že jí tady nemůžu držet. „Určitě vám chybí syn. Mohu vás poslat zpátky a nechat ho hledat. Udělám vše co si budete přát. Dobrou noc.“ Rychle jsem odešel a musel se držet, abych se n...

Isabela a Patrik: Mám strach z toho co se dozvím. Tohle je vlastně poprvé, kdy nevím co můžu čekat. Patrikova povaha byla, tak odlišná od ostatních. Sylvie byla plně výkonná mašina, které přestávám stačit. Nejen, že stihla vyřídit několik papírů pro Patrika, ale i zadanou práci od Dana a momentálně byla u Diany. Já stihla sotva dočíst papíry na schůzku. Proti ní nemůžu bojovat, ale stejně musím udělat svou část. Vstanu a s poznámkama jdu zaklepat na dveře. Po vyzvání vstoupím do Patrikovi kanceláře a cítím, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. „Připravená?“ Ani nezvedl hlavu, aby se na mě podíval. Byl doslova zavrtaný v nějaké smlouvě. „Ano. Prošla jsem si materiály a sepsala záchytné body.“ Podám mu záznam a všimnu si, že na stole je prázdný talířek a šálek po čaji. Trochu mě to zamrzelo, když jsem se v noci pekla s novou várkou koláčků, které mám v dóze v kuchyni, ale na druhou stranu ho mohu na chvíli vidět, aniž by to vypadalo divně. Rozhodně sem nebud...

Tohle mi dalo zabrat. Prakticky se s tím píšu několik dní a nemohla jsem se pohnout. To je tak, když po x té chytím rýmu od synovce. Doufám, že ve škole tolik bacilů nebude :D protože to co natahal ze školky, kterou jde ještě následující týden za to by si už zasloužil metál :D Povídka obsahuje nudný díl s kopou chyb, tak pěkné čtení z Iriánu  nebo vlastně Nariánu :D

Ahojte jedná se o aktualizaci s příhodným číslem 13. Právě byla nahrána v Německu a my se jí dočkáme za den či dva. Podle toho, jak bude fungovat, aby se zase něco nepodělalo :D  LEGENDÁRNÍ PODZEMKO:

 Je tomu řada let co jsem čmárala tužkou a při přechodu na tento blog se obrázky nepřenesly, takže jsem je vyhrabala na půdě ze skříně :D jsou jenom focené, už jsem to neskenovala. Ono stejně tiskárna stagnuje :D takže  je to zbytečné. Asi to tedy bude v horší kvalitě.  Pokud se ptáte na povídku, tak ta momentálně není. Máme hodně práce venku na zahradě. Budu se snažit něco přidat v týdnu a občas se tu ukáže ještě pár větších draků nejen mláďata a pak pár neurčitých obrázku. Nevím zda budu v budoucnu ještě něco kreslit, ale o ty staré se podělím. Je to stejně jen čmárání, které mi nikdy nešlo. Mám rozpracovaný první díl nové povídky a možná k tomu složím i nějakou tu básnickou větu. To je zatím vše. 

  Změny na pracovišti!!! U Patrika: „Přesně tohle bych od vás potřeboval. Myslíte, že na ten úkol budete stačit?“ Otočím se k oknu a pozoruji, jak slunce stoupá stále víš když souhlasila s podmínkami. „Ano pane Weste.“  Možná, že to dneškem právě končí. Stále jsem byl trochu ovlivněný rozhodnutím, které jsem udělal. Je to správné? Podvědomě si to myslím, i když jsem pořád trochu proti. Možná bych neměl zasahovat do jejich soukromí, jenže to úzce souviselo se vším v práci. Pěstí bouchnu do stolu, když se zrovna ozve klepání na dveře. „Vstupte.“

Ren: Během několika dní strávených v horách jsem cítil, že se mi ulevilo. Ril byl znamenitý šaman a rozuměl bylinám jako nikdo. Každý den mi dával pít nějaký odvar. Hořká zelená tekutina mě odrazovala, ale nakonec se mi to podařilo vždy vypít. Bavilo mě pozorovat, jak se s Nerikem hašteří. Několikrát vyhrál Ril, ale zrovna dnes se pyšnil Nerik svým vítězstvím nad šamanem z těchto hor. Ril si utahoval, že se mu nepodaří chytit bažanta, ale nakonec to byl právě on, kdo musel dvě hodiny stát na jedné noze uprostřed provizorní vesničky. Lidé si zvykali na moji přítomnost a projevovali patřičnou úctu. Čekal bych, že budou ustrašení a vyčerpaní z této situace, do které se díky mé neopatrnosti dostali, ale s dětmi okolo se stával pravý opak.

Patrik: Strašně mě bolela hlava, když jsem se probral na zemi vedle křesla v kanceláří. Nohu mám přehozenou o opěrku a netuším jak se z toho vymotat. Snažím se vstát a na druhý pokus se to skoro podaří. Převrátím se a spadnu na všechny čtyři a do nohy mě chytne křeč. „Ten den začíná fakt skvěle.“ Cedil jsem mezi zuby a v duchu si nadával, že nemám tolik pít. Jediná výhoda byla, že mě teď nikdo neviděl. Jakmile jsem se vzpamatoval a dokázal si uvařit kafe vystoupal jsem s hrnkem v ruce do patra. Podívám se z okna, kde dávno nastala neděle. Lidi dole vypadali jako mravenci, kteří se pořád za něčím honí, ale já nikam nespěchal. Zůstával jsem tady nahoře a neodvážil se sestoupit dolů. Odříznutý od jejich normálního života se cítím v bezpečí.

Diana a Dan: Myslím, že na to právě přišel. Hrnou se na něj otázky, na které nebude mít odpovědi. Přesně vím jaké se mu vynořují postupně v hlavě. Co tady dělám? Doprdele! Už nikdy nebudu chlastat! Proč se o mě postarala? Co jsem vyvedl? Stalo se něco mezi náma? Nemožné!! Vždyť mě nemá ráda! Nesnaž se dělat si naději! Dane ty debile zasloužil bys pár facek! Potom se jeho výraz ve tváři úplně změnil a já to okamžitě poznala.

Arian: Nesmíme to vzdát a dostat se na druhou stranu města, kde se nacházela tajná cesta do hor. Věděl jsem, že to bude náročné a možná i nebezpečné, ale stále si říkám, že to zvládneme. Čekám se skupinou na znamení, že je vše v pořádku a posuneme se do další ulice. Dostáváme se do obydlenější části, kde nikdo nezkoumal co tam děláme. V okolí nebylo ani živáčka. Lidé se schovávali v domech a nebo dřeli pro blaho Ziela pod náporem biče. Kolik jich zaplatí životem, než bude Ziel spokojený?

  Ahojte lidi. Sice se neděje nic moc velkého, ale měli by jste vědět co se v sfku právě řeší. Hra přešla na nějaký nový Backend, Zatím se jedná o servery s2.sk, s5.cz, s10.cz, S11.cz, s13.cz, s14.cz, s16.cz. 

Diana: Tohle i na mě bylo moc. Jsem totálně unavená. Dan byl čím dál těžší, jak na mě vysel a sám neudělal ani krok. Podpírám ho a snažím se nenarazit pod jeho váhou znovu do zdi na odpočívadle. Budu celá potlučená, ale s vědomím, že mám Dana u sebe. Vlastně byl docela roztomilej. „Jdeme, už jsme skoro tam.“ Pousměju se a znovu ho trochu nadzvednu, aby byl schopen pokračovat po pár posledních schodech. „Nepadej. Jdeme do koupelny. Hrozně smrdíš víš to.“ Rovnou odbočím do dveří a posadím Dana na vanu, když se dostaneme domů. Co s ním mám dělat teď?

Eren a Arian: „Musíme si promluvit.“ Eren přikývnul a beze slova mě následoval. Byl to jeden z nejvěrnějších mužů a taky nejsilnější. Nikdo z nám  ho ještě neporazil. Možná, že důvodem je výcvik od samotného Kreana, který ho prakticky bral jako svého dalšího syna. Krátili si tak čas při  budování tunelu. Byl vždycky s námi, ale nakonec to byl Eren, kdo mu dokázal zvednou náladu. Vzpomněl jsem si na ty časy a trochu se nechal unést smutkem.

Ahojte. Povedlo se mi napsat díl k bossovi a taky něco nového, co se pomalu rýsuje. Je mi trochu lépe, tak se musím snažit. Taky jsem zařadila novinky z sf do článků, aby to sedělo s novým updatem, kde došlo k změnám v pokladnici a u cechovního mazlíka. Horší bylo ty články najít, než to maličko poopravit, dle nových údajů. Doufám, že se dílek bude líbit a brzo se zas uvidíme. 

Ahojte zase se jednou hlásím s novinkama do sfka. Jo no mám chřipku a horečku. Synovec se snaží a ze školky místo obrázku tahá choroby :D takže jsme to odnesli všichni tři ségra její mrňous a já :D Nesnáším školku grua :D Vraťme se raději k těm radám do hry :D  a doufejte, že se dostanu o víkendu i k nějakému dílu povídky bosse.   Článek tedy obsahuje Změnu s cechovním mazlíkem   Funkce pokladnice v pevnosti jako tajného skladu na materiál. Kód na odměnu zdarma u houbaře, který brzo přestane platit je:    discordanniversary3   obsahuje 25 hub, hodinky, mince štěstí a epik vyzvedněte co nejdřív u houbaře kolonka zdarma. Oprava chyb a bugů, Legendární podzemko ,   VELIKONOCE akce, mazlíci

Mari  a Arian: Vratké dveře se rychle otevřely a byli jsme doslova vtaženi dovnitř, aniž by po nás venku zbyla jediná stopa. Uvnitř rozpadající se budovy na nás čekali zahalení muži. Jejich oči, které jako jediné byli vidět se soustředili na každý pohyb. V rukou drželi nože a byli připraveni je použít. Určitě by neváhali ani vteřinu. Docela mě to vyděsilo. „Jaká je situace?“ Ozval se Arian. Jakmile ho uviděli bouchli se pěstí do hrudi. Trochu mě to gesto zarazilo, ale pustili nás. „Pane. Během dvou dnů bude všechno připraveno na odchod za město. Slečna, kterou jste nás nechal hlídat je v pořádku. Momentálně se soustředíme na získání jídla a vody. Stráže nepojali podezření a této oblasti se vyhnou, kdykoliv jsou na hlídce. Podle našich špehů v okolí nehrozí žádné nebezpečí, ale pro ochranu stejně děláme pravidelné obhlídky. Je to přesně tak, jak jste předpokládal. Konec hlášení.“

Dan: Zase jsem musel usnout. Protřu si unavené oči a pomalu se posadím na kraj postele. Vezmu si ze stolku další prášek, ale sklenice   je prázdná. Diana mi tu nic nenechala. Zaposlouchám se, kde je, ale nic neslyším. Nakonec se vykutálím z postele, abych došel do kuchyně. Sotva se mi daří jít trochu rovně a co chvíli zavrávorám. V ruce držím sklenici a soustředím se na chůzi. „Diano?“ Zkusím jí zavolat, ale neodpověděla. Proč mám pocit, že utekla? Konečně se dostanu do kuchyně propojené s obývacím pokojem, kde se můžu víc porozhlédnout. Má to tu moc hezký, ale pro jednoho je to velký. Řeknu si a pohledem zůstanu viset na jedněch dveřích. „Diano? Jsi tam?“ Zkusím to znovu, ale přitom vím, že tu jsem sám. Dosednu na židli a snažím se pochopit co tady vlastně ještě dělám? Měl bych zmizet a to hezky rychle. Přece to řekla jasně. Nechce se mnou nic mít. Je to tak těžký pochopit Dane? Přemýšlím o posledních dvou dnech, které mi uštědřili další ránu. Všude vidím Dinu a v...

  Ril: Během spánku sebou Ren několikrát hodil. Myslel jsem, že je to únavou, dokud se neukázali tmavé stíny v čele postele. Tam, kde byli se lidem zdála noční můra. Nebyla obyčejná, ale jako živá. Každý okamžik zažitý ve snu se podepisoval i na těle. Pustošil duši a ničil hezké vzpomínky. Sepjal jsem v rukou amulet a odříkal starověký text v rodném jazyce.

  Patrik: Probral jsem se pozdě odpoledne. Zase mi bylo špatně po alkoholu a žaludek protestoval kvůli hladu, jako bych to nevěděl a udělal to znovu. Sotva se dostanu do koupelny a pustím sprchu. Je jedno, že mám na sobě oblečení a nechávám po sobě stékat vodu, která mě trochu probudila z mlžného oparu způsobeného alkoholem. Vzpomenu si na páteční den a na to jak se v sobotu ráno rozhodla odejít. Ta sprcha docela fungovala, abych si pročistil hlavu. Nakonec se rozhodnu zavřít kohoutek a převléct se do suchého. Prádlo hodím do pračky a zapnu program.

Ren: Nerik , ač nerad opustil skromný příbytek a nechal mě s tím zvláštním mužem o samotě. Sundal ruku z moji hlavy a já si všiml zakřivených prstů, které značili dlouhá léta zkušeností s bylinami a léčivými kořeny. Nahnědlá barva na konečcích prstů byla dávno jeho součástí. Vypadal přísně, ale přitom každý jeho pohyb byl dokonalý a jemný. Skoro jsem necítil, jak se snaží ulevit bolavému kotníku a vnímal, jak bolest ustupuje. Jeho ruce uzdravovaly pouhým dotekem. „Jste mistr ve svém oboru.“ Snažím se navázat hovor, abych se něco dozvěděl, ale on zarytě mlčel. Otočil se ke stolu, kde byli různé sáčky se sušenými bylinkami. Pár jich hodil do hmoždíře, který vzal   do ruky a sedl si. V tichu bylo slyšet jen tření o kámen, jak se mlely na padrť. Jeho černé oči zaměřené na mě ani nemrkly. Šedé řídké vlasy a bradka sahající pod hrudník ho dělala přísnějším, než ve skutečnosti byl.

Isabela: Patrik byl zahrabaný pod peřinou. Nejdřív jsem si myslela, že to jenom předstírá, ale nakonec přece usnul. Odhrnula jsem roh přikrývky a dívala se jak v klidu spí. Vypadal jako andílek, ale já věděla, že hluboko uvnitř to je ďábel, který mě pokouší. Podívám se na skoro prázdnou láhev na stojanu. Byl čas pomalu odejít. Nepozorovaně a tiše se dostat do bezpečí. To jsem původně chtěla, ale nakonec jsem zůstala sedět a chtě nechtě na chvíli zavřela oči.

  Mari: Myslela jsem, že je to můj konec, když se ukázal strážný. Po tváři se mi skutálela první slza a za ní další. Nedokázala jsem je udržet a prostě se rozbrečela. Strážný zvedl ruku a ty neposlušné slzy utřel. „Neboj. Dostanu nás ven.“ Ten hlas bych poznala mezi tisíci. „Ariane.“ Vydechnu úlevou, když mi dojde co udělal. „Tady. Rychle si to obleč.“ Podával mi špinavou uniformu. Byla celá zabahněná a nasáklá potem, ale pokud mě to dostane ven z pekla,   v kterém jsem doteď byla, tak udělám cokoliv. Nasoukám se do kalhot a vlasy skryji pod čepici. Upravím vrchní díl a zapnu několik knoflíků. „Rychle. Nemáme moc času.“ Arian mě chytil za ruku a táhnul zase zpátky. Uhnul do dveří na pravé stráně. Těsně předtím, než se zavřely se okolo mihnul naštvaný Ziel.

Zdravím. Dala jsem si na čas, že jo. Vůbec se mi minule nechtělo nic psát. Byla jsem dost vytížená doma a celkově unavená. Občas je to prostě tak, že bych pořád spala a jsem bez energie. Mám za sebou  kontrolu v nemocnici a výsledky jsou v pořádku, prostě to k tomu patří a nic se s tím nedá udělat. V týdnu jsem psala kousek po kousku a dnes díl dokončila. Budu se snažit ještě napsat i Iriánskou povídku, ale nic neslibuji. Zítra je taky den. :) Pěkné čtení a příště zase u bosse, kde se posuneme o trochu dál v ději. 

Isabela: V pravou chvíli mě probralo zvonění telefonu a rychle se odtáhnu. Patrik na mě hleděl se zvláštním třpytem v očích. „Tohle musím vzít.“ Řekla jsem a  vyběhla na chodbu.

Ren: Otec tohle celé začal? „Jak mohl vědět, že to budu potřebovat?“ Nerik se otočil, když vystoupal na poslední schod. Čekal, až vylezu za ním. „Myslím, že to věděl z věštby. Vždycky o vás mluvil s úsměvem na tváři a přitom pomáhal opracovat kámen po kameni. Nikdo přesně nevěděl důvod, ale jak paní Helen porodila bylo to všem jasné. Je to na ochranu jeho nástupce. Celé to bylo vybudováno pro vás. Tudy můj pane.“ Podal mi ruku, abych nespadl.